Slečna K. I.

17. února 2011 v 23:22 | Dubious cat |  Nadreálná osobnost kočičího čumáku
Ave!

Právě jsem se rozhodla- mé deníčkovité vyprazdňovaní v první (mé) osobě musí přestat. Je to literární útvar pro vás jistě nezajímavý a pro mne velmi pohodlný, a navíc- blog jsem zakládala jako úložiště své tvorby, je snad "deníček" moje tvorba? Rozhodně ne nijak složitá, jelikož jej zvládají i ti nejméně autorští a zajímaví blogeři ( o barvě mlčím!). Avšak nechci vás, ani sebe o záznamy z mého života úplně ochudit, přeci jen díky nim lze mou osobu alespoň malinko pochopit, proto se ode dneška veškeré dění mého života, samozřejmě jen to publikovatelné, bude nacházet v této nové rubrice - Slečna K. z pohledu vševidoucího vypravěče. Nebudu zde mluvit já, ale "vyšší bytost", která je i není mou součástí, a díky ní se tak z mého nudného a zcela obyčejného života stane nový nekonečný román bez romantických prvků na pokračování! Samozřejmě abyste z toho také něco měli, dovolí si vyšší bytost vložit do textu své "výchovné poznatky" aneb jestliže něco dělá slečna k. neznamená to, že to můžete dělat i vy. Jako v reklamě.

I.

Slečna K. nasedla do vlaku. Ačkoliv si ráno vložila do tašky Kafkův Zámek, nebyla tentokrát schopná na knihu ani pohlédnout, neměla totiž nejmenší chuť číst. Raději po prvním týdnu a půl čtení ve vlaku vložila do uší sluchátka a pomaličku probouzela své vědomí. Možná by přeci jen knihu otevřela, kdyby se spolu s ní v kupé nenacházely dvě osoby ženského pohlaví. Zda-li to byly dvě kamarádky, či matka s dcerou nedokázala určit. Poslouchajíce své oblíbené Beatles pozorovala starší z nich jak balí cigaretu. Už aby byla v Hradci!

Díky prázdninám se přesun do školy lehce zkomplikoval, naštěstí ale měla poměrně dost času než začala přednáška. Lexikologie! Jak ráda by tomu K. rozumněla, ale jak se zdá pan V., opět sladěn do černobíla, si to vyloženě nepřeje. Snažila se vnímat každé jeho slovo a pochopit o čem mluví, její myšlenky ale rozptyloval rozhovor spolužáků za ní a profesorův oblek. Tentokrát měl pan V. bílou kravatu uvázanou na černočerné košili s bílým límečkem. K. tak místo toho, aby se snažila přijít na to, co vlastně označuje pojem "bříza", přemýšlela o způsobu praní takto barevného oblečení. V úterý měl přeci bílou košili s černým límečkem! Ten člověk musí snad prát na dvakrát.

Tok myšlenek o černobílém V. přerušila nutnost odejít. Rozhodla se totiž přihlásit na volitelně volitelný předmět pana V.K., kterého si poměrně oblíbila. Pan V.K. je již starší pán, typický středoškolský učitel z let, kdy byli muži pravými gentlemany. Připadá jí velice roztomilý, zvláště když se dívkám omlouvá pokaždé, když musí v gramatice upřednostnit mužský rod či mluví o něčem "nevhodném". Pan učitel byl viditelně rád, že K. a tři další její spolužačky na přednášku přišly. Na jeho předmět, literární památky, byli totiž přihlášení jen čtyři studenti. Historici.

Na přednášce se zatím nic podstatného nedozvěděla, ale už se musela zvednout a následovat spolužačky pryč z učebny. Za čtvrt hodiny jim totiž začínal seminář s panem M., na hlavní budově označené A. Ačkoliv přišly přesně v 14:05, tedy na oficiální začátek, pan M. se začal rozčiloval, že takto si své hodiny tedy nepředstavoval. Doufal totiž, že už nikdo nepříjde. Jak zvláštní to člověk! Většina učitelů se snaží studenty pro svůj předmět co nejvíce nadchnout, on se snaží o opak.

Opět třídě zdůraznil, že prezenci neřeší a že kdo nechce, nemusí se na semináři zjevovat (stačí na zápočet) a někteří o tom skutečně začali uvažovat. I slečna K. si na moment hrála s myšlenkou, že využije této nabídky, ale pak ji napadlo něco lepšího. Schválně nevynechá ani jednu hodinu! (Pokud tedy nebude umírat) Nahrávání na diktafon se jí sice příliš nelíbí, ale její akční a rebelská část osobnosti se zkrátka zabejčila. Ne, ona to přeci nemůže vzdát, takovou radost mu neudělá! Veřejné mluvní projevy sice z celého srdce nenávidí... Proč by je taky měla mít ráda? Vždyť musí být každému pro smích! Vždy se jí proti její vůli klepou ruce i hlas, trpí pocity úzkosti a díky své velké touze mít vše už za sebou pak mluví ještě rychleji a méně artikulovaně než obvykle. A co teprve když má touhu se smát! Zkrátka nebyla k těmto úkolům stvořena, nejraději by byla někde sama bez lidí, s nimiž by komunikovala výhradně písemně či výtvarnou formou.
Velké množství lidí ji již od začátku puberty děsilo a působilo stavy podobné jejímu strachu z úzkých temných chodeb pod zemí. Je až neuvěřitelné, že je slečna K. starší formou malé K. Malá K. zpívala ve sboru, chodila do dramatického kroužku, na výtvarku, recitovala, lidí se nebála a ráda chodila do podzemních chodeb. Současná K. má strach. Je již dospělá, ale nedokáže se tak chovat. Když poslouchá své kamarádky, které již žijí se svými příteli a plánují budoucnost, není schopna si představit sama sebe ve stejné situaci. K. by sice chtěla, aby ji měl někdo rád, ale zároveň se toho obává. Ve svém krátkém životě zatím kvůli klukům jen trpěla. Je zkrátka narušená a teď ji opět M.nutí dělat "teplý dech".

Tentokrát už ale neměla takovou touhu smát se oné činnosti jako první hodinu. Možná to souvisí s jejím předešlým rozhodnutím tento seminář navštěvovat a svou přítomností staršího herce lehce rozladit. Při "zpívání" háááááááá si náhle uvědomila, že její hlas není úplně ztracen. Nezpívá tón falešně a kupodivu jej dokáže udržet silný. Když se k ní dostal M. s diktafonem ,aby si nahrál jak říká své jméno a jednu z procvičovaných vět, odporovala svému já a řekla vše skoro nejlépe jak v danou chvíli mohla. Herec jí nic neřekl, uspěla tedy. Během nahrávání ji napadalo, proč zrovna ona musí mít jméno obsahující písmeno "ř" a příjmení s "št" a "r", které se hůře vyslovuje. A hlavně je oboje dlouhé! V tu chvíli záviděla chlapcům, jejichž příjmení jsou tří až čtyř písmenková. Zatracená protekce!

Z hodiny utekla těsně před dalším nahrávacím cvičením, neměla už nejmenší chuť snažit se ortoepicky pronést stupidní věty. A navíc už chtěla jet domů. Ve vlaku sice jela se svými spolužačkami, ale cosi uvnitř jí říkalo, že musí nutně začít číst. Proč by jinak tu knihu tahala? Snažila se tedy nevnímat hovor dívek a plně se soustředit na text... A nejednou byla doma.

Doma! A kupodivu docela ráda viděla svého bratra. V ruce držel přístroj podobný přerostlému dotykovému mobilu. Jelikož měl dobrou náladu a hlavně ji chtěl svou hračku předvést, směla si ji K. vyzkoušet. K čemu ta věc je? Ptala se. A pak téměř půl hodinu onou věcí pohybovala, jako by v rukou držela volant. Z řízení auta má sice panický strach, ale tohle jí šlo a dokonce ji to i bavilo. Je snad připravena naučit se ovládat stroj smrti?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mimmy Dolly Mimmy Dolly | Web | 18. února 2011 v 15:35 | Reagovat

Jo to mě taky=)

2 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 18. února 2011 v 18:03 | Reagovat

Vzpomnělo jsem si na Sheldona učícího se řídit na simulátoru. :-D Nic ve zlém! /malé stvoření se choulí očekávaje facku/
No tak příště.
Z pohledu nadnesého vypravěče to bude jistě stejně zajímavé jako předtím - jak jen si slečna K. bude přát psáti - avšak třeba se tento příběh odehrává zcela někomu jinému, že?
Ten pan herec musí slečně pít krev. Ba co hůř, pít hlas a rukou třas! Moc dobře malé stvoření ví, jak se chovají lidé s takovou trémou jako ty a při jejich vystupování cítí zároveň lítost a zároveň jistou pozemskou roztomilost. Však samo stvoření je schopné roztodivností a neklepe se, ó né, jeho hlas pak burácivě létá místností a pištění se rozléhá až do kuchyně, ó áno!
/snaží se si chvilkově představit teplý dech/ To asi vyžaduje žůžowou žwýkačku, žhé, cukrouši? Erm...

Vím, nejsem vtipné. Tak vážně - muži! Ach, neříkej to mému kamarádovi ze Země, ale to jsou ti takové potvůrky... ještě větší než ty breberky z Marsu, aby ne - ty jsou v řádech nanometrů a tihle! Roztahují se, napřahují svá ramenitá těla všude, kam se jim zachce a když je někdo přerůstá? Tó je pane zle. Hned musím sešlápnout pedál pumpičky a být zase nad druhým mužským jedincem. A tak jako makakové spějí ke krásným soubojovým zážitkům, poplácávání se po spocených zádech a společných večerech s fotbalem, hokejem...
A ve své tupé podstatě kolikrát většina mužů ani nevidí, čím doopravdy jsou, nebo jsou to strašní hlupáci a zavrhnou sebe sama jenom proto, aby byli stejní jako ostatní mužští živočichové. Aby zapadli - hrůza, opustit svůj názor nebo, já nevím, vkus, zevnějšek, nápad jen proto, aby ho přijala společnosti funících svalovců? Nikdy! Malé stvoření skutečně je rodu středního a jako takové je velice objektivní. I na ženských by ti našlo takových přežitků.... Alespoň že ti chlapi jsou fér. Ale něco ti ještě Centaurňan musí prozdradit: Nenávidí škatulkování a obecnizaci.
Takže ne všichni jsou takoví - pořád je dost nevymytých mozků mezi námi, pořád jsou lidé se srdcem, kteří dělají věci srdcem a přemýšlí jím (občas moc (což z nich činí dočasné idioty)) a hlavně jim nezáleží na tom, co si vyžaduje společnost.
A nebo se jí úplně protiví. Eek! To jsem se dostalo znenáhla kamsi úplně jinam. Asi na konec komentáře... a na ty mé se vždy hodí úsměv - tak já přihodím myšlenku. Pan Coelho je autorem ale zahloubat, to už si nad ní musí každý sám:

"A tajemství mého meče, stejně jako tajemství jakéhokoliv vítězství, za nímž člověk v tomto životě jde, bylo tou nejprostší věcí na světě: co s ním dělat."

3 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 18. února 2011 v 18:04 | Reagovat

[2]: Fuj, to je dlouhé.
Promiň.
Je poznat, že komentář u Samohanny byl povinně redakčně zkrácen :-D
Jsem asi grafomanické. Hurá!

4 Danny Danny | Web | 18. února 2011 v 18:41 | Reagovat

Chápu tedy dobře,že o sobě budeš psát z jiné pozice než "já"? :D

5 agrrr agrrr | E-mail | Web | 19. února 2011 v 20:50 | Reagovat

Jen víc a houšť.  Poznáme dušičku naší milované Dubious Kate a ještě se můžeme pousmát nad jejími lapáliemi (samozřejmě jedině v dobrém, žádné posmívání!)

6 ratuska ratuska | Web | 21. února 2011 v 6:14 | Reagovat

Docela by mě zajímal pan černobílý V., vůbec si nedokážu představit, jak takové kombinace na člověku vypadají...

7 Peťka :) Peťka :) | Web | 26. února 2011 v 10:29 | Reagovat

o lexikologii bych radši snad nemluvila. vůbec nevím, o co v ní běží. trochu mi to připomíná teorii literatury.. prostě absolutně netuším, o čem tam mlubí. jo to martinec, to je jiná... :D vyslovování mého jména je pro mě katastrofa, protože moje příjmení se mu nelíbí, takže ho musím opakovat pořád dokola, jak gramofon a jemu se tam pořád něco nezdá, to by šlov víc nahlas, tohle je tam špatně slyšet... já přece nemůžu za to, že mám tak dlouhé a špatně vyslovitelné příjmení .... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama