Tak jsem ji napsala, onu šíleně krátkou povídku v er formě, jež si vyžádal profesor pro stylistické účely. Cítím se jako vymačkaný pomeranč, do jehož zbytků se pustila hniloba. Poslední dobou jsem literární outlaw. Vím, že je to povídka stylu "nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším-m-m" , ale nebuďte na ní zlí. Je ještě nedonošená a pravděpodobně umře. Ne, Kočka nikdy nebude spisovatelkou, a ani se o to nehodlá snažit, to už se dřív naučí dělat perfektní loutky!( A nebuĎte na ní zlí a podívejte se tam:))
Bez názvu
Myšlenky na ještě nenapsané dílo, se rozlévaly do všech zákoutí myslícího orgánu. Jako by jej uštknul had. Nemohl se soustředit na nic jiného, byl zcela ochromen tím nenadálým uměleckým vnuknutím! Jako ve snách vzal do ruky tužku a nechal své podvědomí promluvit tajemným jazykem, kterému nerozumí ani ten nejlepší psycholog. Místo písmen se ale ze zkrystalizovaného uhlíku linuly čáry. Oblé čáry plné života, zpodobňující nadpozemsky krásnou ženu.
Antonín se do ní hned zamiloval, byla tak nádherná! Její vlasy se podobaly paletě barev právě vycházejícího slunce, její úsměv se zdál tajemnější než ten, který vlastní prastará Leonardova Gioconda. Oko tohoto nešťastného muže nikdy nic tak dokonalého nespatřilo, jak to že tedy vyšla z jeho nitra? Vzpomněl si na přednášky profesora beze jména o vnitřní kráse. Jeho duše tedy musí být krásná. Najednou si dokázal představit, jak se musel cítit Bůh po stvoření světa. Chtělo se mu plakat.
Od toho dne, kdy poprvé namaloval krásnou rusovlásku se jeho osobnost začala podobat kubistickému obrazu. Dřívější nadějný literát se tak v myslích společnosti znenadání proměnil v šíleného starce, toužícího s největší pravděpodobnosti po jedné z prostitutek z minulosti. Antonína ale pomluvy netrápily. Topil se ve svých znovuobjevených citech, v záplavě imaginárních zrzavých vlasů.
Někdy se mu dokonce zdálo, že ji vidí. Čarokrásnou dívku s porcelánovou pletí v tramvaji, jindy zase na ulici, ale kdykoliv po ní natáhl ruku, nebo zavolal její jméno, které ani neznal, obraz se rozplynul. Říkal jí zrzečko, miláčku, panenko, nejmilejší bohyně. Představoval si, že leží vedle něj když usíná, že se s ním miluje při západu slunce tak krásném jako její vlasy.
Jednoho dne ji znovu uviděl. Seděla na kraji skály a tiše pozorovala klidnou hladinu jezera. Láskou šílený stárnoucí muž sebral všechny své síly a rozeběhl se za svým snem. Utíkal s nataženýma rukama, zdálo se mu, že ucítil její vůni. Tak neuvěřitelně nadreálnou. Nadechl se a ona vůně se rozlila do jeho těla jako myšlenky na ještě nenapsané dílo. Jeho mysl se šplhala do nebeských výšin, zatímco jeho tělo letělo vstříc nezvlněné krajině. A najednou byl konec. Do jeho prokouřených plic se drala voda jíž doprovázela ostrá bolest. Jeho zorničky se naposled rozšířily. A pak ji uviděl. Krásnou zrzavou bytost lehce se pohybující ve vodě. Čarovná kráska jej objala. Konečně se jí dočkal- byla to krásná Smrt.
Paní Smrt nikdy nebyla lákavější!
Uznalá kritika uznalého profesora? Klasik povstal a řekl:
eda opět jede. ale neřeš to, i tohle je svým způsobem popularita. když se mu pořád chce se sem vracet, číst tvoje články a komentovat to.
Co to je
?
Proboha!!!!!
To je ten nejhorší odvar toho nejhoršího symbolismu začátku 20. století.
Když o smrti a dívce, tak potom Halasova báseň BALADA.
Opravit ty úplně šílené hrubky.
Čestně by se z toho dalo vyjít, kdyby se na začátku přiznalo, že se jedná o nalezený třeba rukopis. Tedy přidat jiný druh textu, že třeba v antikvariátu, když kdosi listoval v jakési knize, tak mu z ní vypadl předešlý rukopis. Tak to by i tyhle hrubky byly možné -- jen by to zase chtělo gramatiku První republiky třeba...
Teď se pozná spisovatel -- tím nutným odstavcem jiného textu na začátku a odstavcem textu jiné literární povahy po konci.