Pročítám si všechny ty články a diskuze na téma "spisovatelství" a začínám mít pocit, že jsou všichni příliš přecitlivělí. V angličtině pro tento stav existuje krásné slovní spojení "drama queen". Je to nekonečný boj, ani jedna strana se nenechá přesvědčit, protože slovo "spisovatel" je jenom slovo. Každý jej cítí jinak, tak proč hned páchat blogovraždy?
V posledních dnech tak trochu nevím, kam dřív skočit. Myšlenkově. Ve škole jsme dostali za úkol napsat maximálně stránkovou povídku v er formě. To se mám snažit o uměleckou prózu, na stránku? Už teď vím, že to bude hrozný úpadek. Neumím psát, poslední dobou už ani články. Moje tvůrčí energie odmítá spolupracovat, místo aby se do mých končetin rozlévala rovnoměrně, chová se jako chlap. Vystříkne a konec. Ale proč mi na tom vlastně záleží? Vždyť o nic nejde, je to jen blog, je to jen domácí úkol. Nic co by mělo měnit historii.
Veškerý svůj volný čas teď věnuji loutkám, které mají vyšší účel. Filmový. Jsou tři umělecká odvětví, která mě nikdy nepřestanou přitahovat- malířství, literatura a film. A já se mohu věnovat všem třem! Baví mě to, ale co bude dál? Co budu dělat, až se ten film natočí, až dopíšu své drama a zrealizuji jeho inscenaci, až dokončím školu- jakým směrem se bude vyvíjet můj život? Možná bych měla opět požádat svou milou Angie o výklad karet. Mám strach. Už teď se chovám na můj vkus příliš dospěle a jinak.
Náš nový byt začíná vypadat velmi útulně. Přivezla jsem některé ze svých výtvarně-podvědomých výtvorů a nechala Angie rozhodnout o jejich osudu. Líbily se jí. Dostaly tedy rám, a najednou vypadají jako skutečné obrazy! Je to jako když jsme pracovaly na knížce pohádek pro kulíšky- jakmile dostala obálku a vylezla z tiskárny, byla to skutečná kniha. Moje loutka Wittgensteina s vlasy a oblečením také už vypadá více k světu.
Čtu Neskutečné životy surrealistů a říkám si, že Dalí s Bunuelem byli ti největší umělci. Jejich život sám o sobě je neuvěřitelně poutavý příběh, přemýšlím, jak by vypadal ten můj, kdyby jej někdo napsal. Příběh o mých studentských letech v Hradci po boku Angie, našich literárních pokusech vzniklých z nudy na přednáškách, našich diskuzích o umění a nesmrtelnosti slona, večerech ve společnosti vodní dýmky či kytary. Bylo by to vůbec zajímavé? Je načase se pokusit splnit domácí úkol. Napsat povídku. Ale nejdřív chci oslavit svou skvělou spolubydlící, ale v trochu jiném smyslu než to udělal Lorca Dalímu. Nechci ji sbalit. Tak tedy- myšlenky ven!
Zrozena ze slunce
novodobá Hathor
má kůži z oliv
božská Angelika.
Andělská bytost světla
ďábelského temperamentu
ladných křivek
jež ladí s jejím původem
jazyka z Indie
Čas se zastaví
když rozvlní své tělo
vlní se s ní
a schovává do úsměvu
skrze jiskru v očích
jak z obrazu
Má drahá markýza
sestra šílené Sachmet
jíž ukrývá má osoba
leští pomyslný křišťál
rozumí budoucnosti
Karty jsou vrženy
zeptej se mumií
kdo je krásná Angelika
ta z Máchových povídek
se jí nevyrovná
Co mám dělat, když se mi to prostě líbí
Líbí, líbí, líbí a žádný med kolem pusy nemažu 
Prostě mi tvoje poezie a obrazy vyrážejí dech.