Zamyšlení s kdyby

18. února 2012 v 13:34 | Dubious cat | týdenní dávka hnisu chili TT

Co by bylo kdyby,

lidé nedělali chyby

a žili jako ryby,

hezky ve vodě,

v klídku a v pohodě?

Byla by to nuda. Jistě znáte ten krásný citát, že každý den musíte potkat alespoň jednoho blbce a já k tomu dodávám, že i v případě, jste-li poustevník a jedinou společnost vám dělá zrcadlo. Jinými slovy- všichni jsme blbci, ale vlastní blbství zdá se trápí jenom některé. Například mě. Kéž bych se tak mohla vrátit v čase a všechny chyby,které jsem udělala jako mávnutím proutku odstranila! Kéž bych tak mohla zmizet chyby jiných, které se na mě podepsaly...Jenže pak bych byla nechutně dokonalá a nelidská. Lidé dělají chyby a tudíž jsou občas blbci.

Co by se stalo, kdyby tenkrát neukřižovali Ježíše, tedy v případě, že opravdu někdo takový byl a byl takto popraven? Tahle otázka mne trápí zhruba od deseti let, kdy jsem díky English campům začala nad jeho osobou přemýšlet. Byl by svět snad o něco lepší, nebo to byla nutná chyba, která nás drží ještě trochu pohromadě? Vždyť když je člověku nejhůře, začne prosit pomyslného nejvyššího, začne věřit, že se všechno vyřeší. přeci všichni ostatní mohou znenadání umřít předčasně, ale já ne. Já jsem přeci já, já musím žít! Ale co když zítra pojedu do Hradce a můj vlak vykolejí...Pod mým článkem s kaligramem můj Mistr ( v loutkovém projektu) reagoval na komentář od Mami,která napsala:"Dnes v práci jsem několikrát na veřejné chodbě použila v souvislosti se současným uměním jméno Dubious Cat. "

"jo, Mami, tímhle nazváním ses zásadní chyby nedopustila, ale dotyčná si to musí pořádně srovnat v hlavě -- současné umění je kdesi jinde, ale ona mi připadá jako běžec, který běží podél trati, po které ten vlak toho současného umění zrovna jede;

takže jsem docela zvědav, na které zastávce a kdy do toho vlaku naskočí;
kdyby v tom vlaku byla, seděla, tak by tu chybu opravila dalším kaligramem"

Co když mě ten vlak zabije? V minulém článku jsem se pustila do samozvaných spisovatelů, a na svém stanovisku trvám. Můj život se sice místy může zdát krásně tragicky umělecký, něco ve smyslu Alfreda Jarryho či Franze Kafky, ale nechci nad tím přemýšlet. Vše, co dělám, dělám z lásky,ale i z nutnosti. Každý výkřik ve verších svázaných či volných, každá čmáranice mi pomáhá vyrovnat se sama se sebou. Díky svému "umění" přežívám, nebrečím každý den, když mě žerou duchové minulosti, nebo mě někdo pořádně naštve. Co by se stalo, kdybych nikdy nevzala tužku do ruky? Kdybych tenkrát v deváté třídě nevešla do dveří učebny novinářského kroužku? (Původně jsem tam šla jako ilustrátorka a pak mi kamarád řekl" A nechceš taky zkusit něco napsat?" A od té doby píšu.)

Možná bych denně docházela do pohodlného křesla a platila cizímu člověku za to, že mě vyslechne. Sice nad touto možností občas přemýšlím, ale pak se vždy rozhodnu využít tu negativní energii pozitivně.

Dokud mám alespoň nějaký smysl pro humor, dokud se mi ruka netřese tak moc, že nejsem schopná udělat ani vlnitou čáru, tak se nevzdám. Na světě je kolem sedmi miliard lidí, takže vím, že nejsem zdaleka jediná, kdo má nějaký problém a umělecké sklony. Co by bylo, kdyby tu mezi námi byl Ježíš? Spasil by naše duše, nebo by již dávno utekl... Co se myslí oním ohlašovaným koncem světa? Bude ze mě někdy NĚKDO?

Jsou to jen slova, slova kterým každý z nás dává jiný význam, a dokud budeme dýchat ,budeme se o něm dohadovat. Je jedno kdo vyhraje, žádná možnost není správná, není žádná vyšší bytost, která určuje módní trend, vždycky je to na dohodě. Co by se stalo kdyby židle byla stůl a stůl se nazýval židlí? A co když teĎ udělám další kaligram?