Konec kybermlčení aneb několik odstavců o mém životě čili o ničem (Nikoliv o Nietzchem)

29. dubna 2013 v 21:21 | Dubious cat |  týdenní dávka hnisu chili TT
Mé mlčení opět přesáhlo hranici jednoho měsíce. Hlas mého já, věčně bloudící ve vlnách internetu byl téměř násilně umlčen. Cokoliv totiž napíšu, cokoliv oživím v tomto kyberéteru, může být použito proti mně. A taky že často bývá. Kočko, proč jen nemůžeš dávat pozor na tu svojí upřímnost? Proč jen máš pocit, že máš právo psát pravdu, ať už se někomu nemusí zdát úplně objektivní? Proč jen máš potřebu svěřovat se "neznámu" se svými myšlenkami? Jediným způsobem, jak tomu zabránit je naprosté mlčení. Vydržela jsem to nezvykle dlouho, ale během té doby jsem se několikrát přistihla, že si v hlavě "blogově rozjímám". Ne, já to nevydržím! Jaké to je blaho, po více než měsící hladit tlačítka klávesnice a započnout transfer mých myšlenek do virtuálna!

Nedá se říct, že bych si onoho klávesnicového tlachání dostatečně neužívala. Podařilo se mi (konečně)napsat bakalářskou práci, a to na první pokus, bez složitého lítání do kabinetu pana docenta! Zítra si svou práci ve třech výtiscích budu moci poprvé prohlédnout jako předmět, ve fyzické podobě. Jaký to bude pocit? Vzpomínám si, že první pohled na Pohádky pro kulíšky byl velmi zvláštní. Jen si to představte, je to jako když matka po devíti měsících těhotenství vidí poprvé své dítě. Ne že bych s tím měla zkušenosti, ale tak si to představuji.
Jaké tedy bude moje "dítě"? Vím, že má 73 stran, modrý povrch se stříbrnými písmeny a rozměry papíru A4, dokonce znám i jeho obsah, ale i přesto je to takový zvláštní pocit. Je to jen "kniha".. Nebo ne? Tahle "kniha" se pro mě stává označujícím konce jedné životní etapy. Konce studia na UHK. Už abych vypadla! Ale kam?

Podala jsem celkem tři přihlášky na magisterské studium. Ten okamžik jsem si během života představovala několikrát. Budu studovat něco zajímavého, něco úžasného! Jenže v tu rozhodující chvíli, stejně jako ve 14 a potom v 18, jsem nevěděla. Co mě zajímá? Co bych chtěla studovat, co bych chtěla jednou dělat? Nekonečná otázka. Jediné, na co dokážu skutečně odpovědět je co "nechci" (nebo nemůžu), ale i tak se dost často chovám paradoxně. Už od základky nenávidím českou gramatiku a co mysíte? Na vysoké škole Kočka studovala zrovna češtinu a co myslíte, že bude dál? Český jazyk a literatura pro střední školy na FF UK, nebo Čeština jako cizí jazyk rovněž tam. Nejsem já tak trochu masochistka? Odjakživa mám lepší vztah k angličtině než češtině, ale k jejímu studiu nemám odvahu, Jsem nejistá, ačkoliv její gramatiku chápu mnohem víc.

Paradox č. 2 - chtěla jsem studovat média a být novinářkou, ale v praxi mě vlastně vůbec nezajímá, co se děje ve světě a nebaví mě psát o něčem jako je politika či fotbal. Pokud jsem měla na UHK nějaké mediální předměty, absolvovala jsem je "dálkově", protože se mi zdály nudné.
Poslední přihláška patří oboru podobně tajemnému jako byla jazyková a literární kultura - jmenuje se elektronická kultura a sémiotika. Váhala jsem nad ní tak, až jsem se mohla podobat váhalově šunce, ale můj milý mě k tomu studiu navedl, takže teď trávím nudná odpoledne s Barthésem (Mytologie) Lévym ( Kyberkultura), Ecem (Sémiotika), Flusserem ( Do univerza digitálních obrazů) a McLuhanem (Člověk, média a elektronická kultura). Je to MINDFUCK. Pokud si chcete připadat o něco blbější, tyto knihy jsou správnou volbou.

Přemýšlím pořád o své existenci. Proč tu jsem, co mám za úkol? Přeci tu nemůžu být jen pro to, abych předala dál svůj genetický materiál, jaký smysl má předávání bezcenného genetického materiálu? Proč nás Bůh vlastně "pěstuje"? Na téhle planetě jsem pouhá mikroskopická tečka,o jejíž existenci mají tušení jen stovky dalších takvých teček. Jako můj blog - co je můj blog v nekonečném kyberoceánu? Snadno se ztratí, nemá žádný význam. Ale i přesto jej mám a někdo jej třeba rád čte. Můj blog nebude nikdy mít význam pro "lidstvo", ale má význam pro člověka. Pro mně. Tak jaký mám význam já? Kdo jsem a co mě baví? Ty filosofický traktáty mě ničí. Musím přemýšlet, bolí to, naplňuje mě to smutkem a nejistotou. Vše, co po mně zbyde bude tenhle blog a facebook, moje duše bude navždy existovat ve formě jedniček a nul. Je tohle nesmrtelnost?

Naštěstí přeci jen mám nějaký smysl života, svou vášeň. Kdykoliv se podívám do jeho krásných modrých očí, když políbím jeho horké rty, vím, že žiji a všechno je v pořádku.
Někdo mi tady ve virtuálnu řekl, když jsem se o něm v minulém článku zmínila, že všechny tyhle pocity, tahle fascinace, jsou projevem "zamilovanosti" a brzy skončí. Jenže já se zamilovávám čím dál víc. Každý den bez něj přežívám jako stín, jenž ztratil svou formu. Je jako slunce. Když slunce září na obloze, zářím i já, když zajde, jako třeba dnes, pohlcují mě drápy melancholie a deprese. Bože, proč jen jsem tak přecitlivělá? Já, kdysi živoucí sarkasmus?

Je načase vstát z popela jako pták Fénix. Začít od "začátku", najít činnost, co mě může dlouhodoběji bavit, najít zábavu i v nekonečné filosofické nudě. Nesmím se vzdát a smířit se s faktem, že "on je prostě chytřejší", ale mohu se mu snažit vyrovnat (Což úplně nelze, ale.. ). Musím přestat zahlcovat internetový vesmír pseudofilosofickými myšlenkami, které patří spíš do spalovny. Nedokážu tento blog zničit, proto se jen musím snažit přestat ničit. Cotakhle kdybych zas předstírala, že jsem literárně či jinak talentovaná?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sentencia Sentencia | Web | 29. dubna 2013 v 21:58 | Reagovat

asi bych se mohla pod tenhle článek podepsat... prožívám to všechno stejně. Vůbec nevím, kam se po státnicích vrtnu a co mě bude čekat... děsí mě ta nejistota a "nevědomí", co se mnou bude, ale zároveň se na to svým prazvláštním způsobem těším... :)

2 mengano mengano | E-mail | Web | 2. května 2013 v 8:14 | Reagovat

Jen klidně předstírej ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama