Když fakt víte víc než Jon aneb co tě pálí musíš uhasit

16. května 2016 v 15:38 | Dubious cat |  Automatickosurrealistické výlety do kočičího podvědomí
Dva týdny jsem nenapsala ani slovo (diplomky ani blogu). Zčásti proto, že jsem si to fyzicky znemožnila kvůli lehkému zranění ( o tom níže), ale taky jsem tak nějak "nestíhala". Čím víc se blíží nutnost začít řešit ukončení studia, tím víc jsem měla potřebu chodit ven s mými studentokamarády. A možná to nebylo jen to studium, co mi teď dává tužku do již téměř zahojených rukou. Pravda je, že je něco špatně. A já vlastně nevím, co.


Minulou sobotu jsme si udělali se studenty a společníky piknik. Byl to krásný den. Byl natolik krásný, že se moje sněhobílá pleť dokonce i zabarvila do cizokrajného odstínu, což je fakt vzácný. Skoro jsem se spálila. Vlastně jsem se spálila, ale až potom. Z nějakýho důvodu mi totiž osud přichystal dvě tragický neděle.

Musíš hasit, i když to pálí

Vlastně ani nevím, jak se to stalo. Možná za to může ten piknik. Piknik, kde jeden z mých studentů po odchodu mého "společníka" řekl něco jako " vy si asi nejste moc blízký,co". Samozřejmě jsem měla milion argumentů, proč to tak není a on jen přehání, protože sám má trochu krizi, ale je fakt, že mě podvědomě nahlodal.Nicméně jsem šla v klidu s jiným z nich do kina a snažila se nemyslet na to, že pro někoho by to možná byla zrada, ale tomu "mýmu" to je asi fakt jedno.

Druhého dne jsem si připravovala večeři, bylo asi kolem sedmé večer a nějak jsem byla zamyšlená a omylem zapnula špatnou plotýnku ( byla na to jen 50% šance) a samozřejmě jsem si toho nevšimla. Někdy se to stane, ale blbý je, když zrovna na tu špatnou plotýnku položíte plastové prkýnko na krájení a nevšimnete si toho a začnete se věnovat něčemu jinému. Po chvíli mi ale došlo, že je něco špatně a už jsem jen viděla roztékající se plast ne nepodobný Dalího hodinkám. V panice jsem místo vypnutí plotýnky zapnula tu druhou a snažila se rychle odstranit tekoucí prkýnko, protože zničit kuchyň, která není moje, jsem fakt nechtěla. V touze všechno zachránit jsem neuvažovala nad tím, co rozpálená plotna udělá mně. Seškrábávala jsem tedy tekoucí hmotu prsty a kuchyň jsem skutečně zachránila.


I poté, co jsem vypnula obě rozžhavené plotýnky jsem moc neuvažovala nad tím, že bych asi měla začít zachraňovat sebe, ovšem netrvalo to dlouho a moje prsty se ocitly v neskutečných bolestech. Bohužel jsem je nechladila hned po tom, co se dotkly rozžhaveného povrchu. Trpěla jsem 5 hodin. Každou chvli jsem běhala pod studenou vodu a modlila se, aby to přestalo být tak nesnesitelný. Říkala jsem si, že to mám možná za to kino.
Když jsem skoro usnula, přišla mi zpráva na whatsappu, která byla přesně na to téma - takže ty jsi byla s X v kině? A dál? Nebyl to ale ON, ale jeden ze studentské bandy. Jsem mu neskonale vděčná, protože touha napsat mu, že je blbej a co si myslí byla silnější než bolest a po hodině snahy o chat jsem dokázala usnout. Celý týden byly moje prsty ale dost nehezky vypadající a psaní na počítači dost komplikující. Ale když je někdo debil, že.

Uplynul týden, moje prsty splaskly, ale pořád mě trochu pálily temné myšlenky. Má mě rád? Ignoruje mě naschvál? Nereaguju příliš přehnaně na blbost, kterou někdo řekl? Včera večer mi napsal kamarád, ten který mě zbavil myšlenek na spálené prsty, jestli nechci já a můj bf jít na pivo k němu do hotelu. Napsala jsem, že půjdu moc ráda, ale nemyslím si, že ON půjde, nejspíš řekne, že má moc práce. I když jsem si předtím zakázala mu psát, dokázala jsem to celý víkend, zkusila jsem to. Měla jsem pravdu, akorát ten důvod byl trochu jiný. Nevermind.

Nechtěla jsem si tím stresovat, ale nějak jsem se nemohla zbavit myšlenky, že je něco v nepořádku. Celou cestu do centra jsem přemýšlela. Přemýšlela jsem i potom u piva s oním kamarádem a dalšími připojivšími . Když jsme dopřemýšleli, byly asi 2 ráno, vyrazili jsme domů. Porušila jsem svojí zásadu "nikdy taxíkem" a svezla jsem se uberem. Před domem jsem ale zjistila, že nemám klíče. Byla strašlivá zima a já jsem opravdu nebyla oblečená jako na severní pól. Naštěstí mě můj kamarád zachránil a poslal pro mě taxi k němu domů. Takže jsme měli hodně času probírat můj divnej pocit. Byla jsem přesvědčená, že to musím, chtě nechtě, začít nějak řešit.

Po 4 hodinách spánku jsem se vydala směrem domů a přemýšlela, co řeknu panu domácímu. Uvažovala jsem, jestli jsem ty klíče opravdu ztratila nebo jsem je jen zabouchla uvnitř v totálním pomatení mysli. Ale víc mě pálila myšlenka na NĚJ. Sejdeme se? Co mu řeknu? Nechci ho ztratit, ale už druhou neděli po sobě se mi stala nějaká katastrova a možná to je díky tomu, že mám v hlavě terárium. Do bytu jsem se nakonec dostala - domácí nebyl doma, ale náhodou mi otevřeli dělníci, kteří tam pracují. S tlukoucím srdcem jsem zkusmo vyběhla až do nejvyššího patra, kde bydlím. Klíče byly v zámku. Mám to ale, kurva, štěstí! Celou noc si je někdo mohl vzít a vzít so cokoliv z mého bytu, ale nikoho to ani nenapadlo. Jeden problém vyřešen. Napsala jsem mu zprávu. Před chvílí jsem se vrátila ze schůzky. A nevím nic.

Opět jsem si v mysli představovala, jak začít, co mu říct, protože stále tu byla šance, že je všechno v pohodě, jen máme každý jiné kulturní zvyklosti, ale moje intuice se nemýlila. Když jsem ho viděla, skoro jsem zavrhla myšlenku, že začnu s tímhle tématem, ale nakonec to byl on. Řekl, že si potom promluvíme. Au. To jsem měla říct já. Ne on. Dlouhou dobu jsem se snažila o normální konverzaci, ale moc mi to nešlo. Hrozně mě to znervózňovalo. Něco mi chtěl říct a moje intuice to tušila 14 dní, kdy jsem si konstantně nějak ubližovala. Mluvili jsme asi hodinu a půl. Nevyřešili jsme nic. Vyjádřil to, co jsem tak nějak věděla. Že se mu nelíbí představa vážného vztahu. S nikým. Dokonce začal s větou It´s not you, it´s me, v jejíž půlce jsem ho zastavila. Please don´t use this cliché on me.
Nejspíš proto, že jsem si rozcházecí monolog typu to ne ty, to já vyslechla celkem nedávno, dokázala jsem zachovat klid. Vždyť mu rozumím. Teoreticky. Jenže on sám neví, jestli to vlastně měl být rozcházecí dialog, protože mě má rád a chce se se mnou vídat, ale není schopen nějakých závazků. Vlastně jsem se celou dobu usmívala - kdo řekl, že si tě chci vzít a mít s tebou děti? Protože já fakt nevím.

Problém je, že ani jeden z nás očividně nechce, aby to vážně skončilo, ale oba víme, že tohle je špatně. Snažila jsem se být co nejvíc cool, hlavně neukázat moc emoce, protože to by ho možná přiklonilo k té ukončovací verzi ( a já si masochisticky přeju, aby se tak nestalo) a podařilo se mi to. ( Jsem na sebe hrdá(. Chytil mě za ruku. A po týdnu si všiml, že mám tak nějak zmršený prsty. Moje ruka byla jako vždycky studená, ale z jeho jsem cítila... lásku. Potom jsme šli na tramvaj. Vzala jsem mu cigaretu. Let me hurt my lungs, řekla jsem, opět tváříc se naprosto v pohodě. Bylo to jako na začátku. Lehká nejistota toho, co od něj můžu čekat. Cítím že pro mě má slabost, ale... dá jí průchod? Když jsme se loučili, objal mě. Další déja vu. Silné objetí říkající mám tě rád. A několik polibků. Tentokrát i s vysloveným God, I want you. Je to oficiální, jsem v prdeli. Přišla jsem o rozum. Dotýkám se rozžhaveného plastu a nepřemýšlím, co to udělá s mojí kůží. Jak moc to bude bolet. Protože teď je teď. A já to chci zachránit. Pořád cítím tu hořkou chuť cigarety. Takové malé nenápadné mršky, která je pro mé zdraví zničující. Tak jako ten, kdo ji zapálíl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 16. května 2016 v 20:42 | Reagovat

Snad v tom vztahu najdete oba oporu... Přeji ti to.

Za ten prst si to rozhodně zasloužíš :D

2 Egoped Egoped | E-mail | Web | 16. května 2016 v 21:23 | Reagovat

1) Asi má pocit, že do toho jdeš moc vážně. Otázka je, proč si to myslí?

2) Asi má pocit, že do toho jde moc vážně on. Otázka je, proč mu to vadí?

3 Antea Antea | Web | 16. května 2016 v 22:46 | Reagovat

Do tohohle článku jsem se dokázala velmi dobře vcítit a opravdu se mi líbil!

4 M. M. | 17. května 2016 v 10:47 | Reagovat

Kdo se má v těch tvejch c̶i̶z̶i̶n̶c̶í̶c̶h̶ chlapech vyznat.

5 Dubiouscat Dubiouscat | Web | 17. května 2016 v 15:25 | Reagovat

[2]: Jo, oboje je zajímavý. Nevím, jak se dá s někým být, sdílet nějaký emoce a nepůsobit příliš vážně, ale jsem si jistá, že jsme nejmíň vážná, co to jde. Proč mu to vadí, to je asi něco, co neví ani on sám..

[1, 3] Děkuju

[4]: Jo, měla bych jim dát nějaký neprůstřelný přezdívky. Nechci je jmenovat, protože už začínají být dost dobří v češtině :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama