Asi něco ve vzduchu

25. září 2016 v 21:15 | Dubious cat
Včera byl nádherný den, který jsem si plánovala pořádně užít. Moje původní představa se ale od reality poněkud lišila. Před dvanáctou jsem se oblíkla tak, jak se asi už na konci září nesluší. Ale slušelo mi to asi o to víc. Jinak si nedokážu včerejší den vysvětlit. Hned to vysvětlím!



Před třemi lety, když jsem začínala učit, jsem byla doplňující učitelka v jednom šestitýdenním kurzu, kde byl skutečně bystrý, inteligentní a extrémně zajímavý muž z Číny. Takový ten typ studenta, kterého nezapomenete. Po roce se vrátil do Prahy a přišel za mnou do školy, aby mi dal dárek, protože si v Číně studenti učitelů extrémně váží. Teď je tady zase a trval na tom, že mě musí vzít minimálně někam na oběd. A tak jsem tedy vyrazila do italského ristorante, které pluje na Vltavě na Alšově nábřeží, protože český jídlo se, při vší úctě, nedá jíst, že jo.

Ačkoliv ani jeden z nás není Francouz, trvalo naše stravování přes tři hodiny. Naše konverzace byla stále živá, což naštěstí nemůžu říct o té chobotnici, kterou můj milovaný Číňan jedl. Přisahal mi, že nepatří k těm, kteří rádi jedí ještě živé tvory a kobylky prý jedl také jenom za mlada. Bylo to opravdu moc fajn. Lvice a štír si zkrátka rozumí velmi dobře. Poslední dobou mám na tyhle "živočichy" docela štěstí. No však jsou tajemní a to mě baví!

Bylo nádherně a tak jsem si řekla, že se trochu projdu a vezmu to domů přes centrum. Večer jsem už měla naplánované setkání se svými bývalými studenty ze třídy mého, kdysi fakt milovaného, Střelce. Do naší večeře ale ještě zbývalo pár hodin. Říkala jsem si, že bych měla vyžehlit a uklízet, prostě všechno, co jsem tak nějak v uplynulém týdnu nestíhala, takže jsem trochu přidala do kroku, abych měla dost času. Jenže když jsem procházela Celetnou ulicí, kdosi mě zastavil. Už to začíná být tak trochu zvyk. Minulý týden Angličan v Palladiu. Tak kohopak jsem zase tak strašně zaujala? Kupodivu ten odvážný tvor byl Čech! ( Nejspíš se, kluci, začínáte trochu inspirovat mými dobrodružství s cizinci! Dobře vy!)

Takže jsem samozřejmě domácí práce opět odložila, protože z původního "čekám na kamaráda, můžeme si dát rychlý kafe" se stalo příjemné, prakticky tříhodinové, odpolední rande s procházkou a pozorováním pávů v parku. Samozřejmě jsem ale byla extrémně střízlivá a tak vůbec, takže ať měl chlapec jakékoliv plány, když jsme seděli na lavičce a povídali si, nedala jsem mu šanci je zrealizovat. Ne, chlapče, nikomu to ulehčovat nebudu! Nakonec jsem tedy domů dorazila prakticky na otočku. Řekla jsem si, že bych se měla převlíknout, abych někoho zase nevyprovokovala k akci, ale uznávám, že můj druhý outfit taky rozhodně nebyly džíny a tenisky. Ale rozhodla jsem se, že v rámci bezpečnosti na večer vynechám šaty a sukně. Své kočičí nohy jsem ale odhalila dost. Miluju teplé počasí!

Když jsem přišla k restauraci, kde jsme měli sraz, zjistila jsem, že včera existoval alespoń jeden muž, který mou krásu naprosto ignoroval. Nebo to alespoň na sobě nedal znát. Prakticky jsme spolu moc ani nepromluvili, jako když jsme se takto hromadně setkávali předtím a ignorovali jsme se, aby nikdo nezjistil, že se máme rádi. Samozřejmě to všichni věděli a někteří nás i včera se zájmem pozorovali. Jak to mezi námi je, nebo spíš není, jsem jim ale, myslím, dala najevo o pár hodin později, kdy jsme usoudili, že je čas jít od nějakého baru.

Šli jsme do Druhého patra, které bylo v době našeho příchodu prakticky prázdné. Byli jsme celkem rádi, protože jsme chtěli mluvit. A já jsem chtěla tancovat! Ale nikdo z mých milých cizinců není zrovna odvážný typ. Bavili jsme se ale dobře a já jsem přijímala výzvy. Chodila jsem trochu prudit DJ, který tam do prázdna vyhrával neurčitý hity z 80. let. Druhý Američan ze skupiny to okomentoval slovy, že by mu někdo měl říct, že už skončil komunimus. A já jsem mu měla říct o Tylor Swift. DJ se mi vysmál. Nemám! Druhou žádost, něco neurčitého z 80. let, už přijal vlídněji. Přesto to nezahrál. Šmejd.

Jelikož se klub pomalu během pozdního večera začal plnit, rozhodla jsem se, že když nemůže jít hora k Mohamedovi, půjde si Kočka někoho ulovit. Trochu se mi nechtělo být ignorována a tak jsem zamířila k dvěma velmi sympatickým mužům, kteří spolu nemluvili. Jeden z nich vypadal jako trochu světlejší verze herce Iwana Rheona, kterého fakt miluju. Nebyla jsem tak daleko od pravdy, mladí muži byli Britové a s radostí se se mnou začali bavit. Samozřejmě jsem si nedokázala odpustit svůj postřeh, komu byl ten úžasný gentleman podobný. Souhlasil. S tím nejkrásnějším Ramseyovským úsměvem a vlastně i jeho hlasem (jak to to sakra možný?) řekl, že by se raději podobal tomu druhému bastardovi - Sněhovi. Můj cíl byl splněn. Toho večera mě už nikdo neignoroval.

Ve společnosti Štíra a Střelce ( má oblíbená znamení!) z Anglie, z rodiště Williama Shakespeara, jsem strávila několik velmi zábavných hodin. Jen se mě neptejte, čím se živí. Samozřejmě to jsou IT/programátoři! Nevím proč teď pořád potkávám takto zaměstnané muže. Oba se velmi dobřw starali o to, abych měla co pít. Společně jsme přemýšleli, kolik lidí, v teď už natřískaném klubu, bylo pražských a kolik bylo turistů. Přijala jsem výzvu a provedla jsem výzkum a každého na tanečním parketu jsem se zeptala. Are you tourist? A protože jsem chtěla tancovat, přijala jsem další Ramseyho výzvu a sbalila nějakou třicítku z Izraele. Asi jsem jí fakt zaujala, šla mě pak hledat a kluci z toho měli trochu prdel. Tak jsem Ramseyho za odměnu učila tancovat Cha-chu. To prostě chcete, tancovat s Ramsayem Boltonem cha-chu!

Okolo druhé ráno jsem své společníky doprovodila k hotelu v centru a docela se už těšila domů. Když jsem ale čekala na tramvaj, přišel za mnou muž. Z Argentiny. Byl hrozně fajn a strašně mě toužil pozvat na pivo. Ve čtyři ráno jsem se mu omluvila, že už je vážně příliš brzo ráno a měla bych jít. Byl velmi milý a galantní, doprovodil mě k tramvaji a řekl, že by mě ještě rád potkal, než odjede. V té době jsem už v sobě měla 6 piv a tři cuba libre, tak jsem mu popravdě řekla, že to nemůžu úplně slíbit. Nastoupila jsem do tramvaje a byla jsem si 100% jistá, že už jedu domů. Ale...

V tramvaji byl nějaký týpek, který se evidentně toužil s někým porvat. Svou agresi si chtěl vylívat na dvou Ukrajinských mladých mužích, kteří ale jeho provokace přijímali docela chladně. Stála sem blízko a snažila se celou situaci ignorovat. Nicméně jsem pohledem zavadila o ty dva Ukrajince a to se týpkovi nelíbilo. Najednou byl až velmi nepříjemně blízko mě a začal do mě hučet, že doufá, že tam nejsem s těma špínama a nakonec do mě strčil. Měla jsem podpatky, takže jsem úplně nezvládla jeho útok vybalancovat. Narazila jsem zády na tyč ( Takže mi právě došlo, proč mě bolí záda.) a zhroutila jsem se do sedačky. Naštěstí to týpkovi stačilo a dál valil do Ukrajinců. Vysílala jsem asi poněkud zoufalé pohledy směrem k muži, který celé situaci též přihlížel. Naše pohledy si nenápadně sdělovaly, že je ten chlap totální magor a snad ho nenapadne moc blbnout. Když tramvaj zastavovala, zeptal se mě, jestli s ním nevystoupím a nezajdeme raději na pivo. V tramvaji se mi být nechtělo, tak jsem souhlasila. Stejně jsem potřebovala přestoupit do jiné.

Nakonec jsem tedy do tramvaje, která mě odvezla domů nastoupila něco po páté ráno. Bylo tam kupodivu ještě dost lidí. S jedním cize vyhlížejícím mladým mužem jsme si vyměňovali pohledy a přistižené úsměvy. Vystoupili jsme na stejné zastávce a když jsme byli v podchodu, který takhle brzo ráno fakt miluju, zeptal se mě roztomile francouzkou angličtinou, zda bych mu poradila cestu. Jelikož potřeboval přesně tam, kde bydlím, šli jsme spolu a mluvili jsme un peu francais. Jmenoval se Victor a zdá se, že šance, že ho ještě někdy potkám, není malá. Do postele jsem se dostala v šest hodin ráno. Sama, samozřejmě!

Trochu jsem se bála, že budu mít kocovinu, ale kupodivu jsem to přežila jen s únavou. Po čtyřhodinovém spánku jsem usoudila, že žehlení opět odložím na jindy. Zjistila jsem ale, že se moje lednička začíná podobat kryokomoře, což svědčí o tom, že jsem za poslední dobu neskutečně zvlčila. Argentinec mě půl dne zval na drink a nakonec mi oznámil, že si změnil jízdenku a prodlouží si svůj pobyt v Praze o den. To už je druhej, co to "kvůli mně" udělal. Co to s těma chlapama je?

Můj blog nechť je inspirací všem mladým holkám, které někdo šikanuje kvůli vzhledu. Já se těm zmrdům, kteří mi na ZŠ s SŠ neustále říkali, jak jsem hnusná, teď jenom směju. A to jsem se ani nemusela přihlásit do pořadu Nový život díky plastice a vykládat všem o tom, jak nemůžu žít a najít partnera, protože nemám dokonalý profil jako barbie! Život je zkrátka fajn!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. září 2016 v 22:18 | Reagovat

Tak tomu se dá říct veleúspěšný den. Jen to žehlení, v tom jsou zjevně ještě rezervy! :-)

2 stuprum stuprum | Web | 28. září 2016 v 13:36 | Reagovat

Chodíš od flirtu k randěti. Jako správná Povětrnice (moderní Polednice). :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama