Modrý vesmír Samohanny zvaného Montany - Články

A co takhle redukovat redukce?

Tue, 15 May 2012 16:28:42 +0200

Je půlka května, měsíce lásky a já mám pocit, že zrovna ta láska je něco, co lidem chybí. Tedy láska k sobě samým. Určitě si toho taky všímáte - jen co skončí Vánoce, časopisy a internetové stránky začínají radit, jak zhubnout nabraná kila po cukroví. A jakmile začne trochu svítit sluníčko, jejich útok přejde na velmi agresivní úroveň...

"ZHUBNĚTE TO PLAVEK!" křičí obtloustlé redaktorky pochybných plátků, cpoucí se při nenáročném vymýšlení článku štrůdlem se šlehačkou. Někdy je anonymní kecání do života jiných vskutku lahoda, zvláště můžete-li si vaše mindráky léčit na někom konkrétním. Dnes jsem si například přečetla, že Iveta Bartošová by měla setsakramentsky hodit zadkem a začít hubnout, chce-li se svému novému příteli u vody líbit. Vskutku veselé prohlášení. Sakra, to si za celou dobu historie poučných dietářských článků nikdo nevšiml, že:

a) máte-li partnera, vidí vás nahou celý rok, tudíž ho vaše postava v plavkách nepřekvapí ( Pokud tedy nepraktikujete sex jednou do roka za účelem tvorby nové generace, pak možná ano)

b) ostatním ne vaše postava ukradená, protože každý má svých problémů dost

c) nelíbí-li se vám vaše postava v plavkách, existují nudistické pláže, kam rozhodně nechodí lidé z plakátů

Já vím, že občas prohlásím cosi ve smyslu, že určitý typ lidí by se neměl ukazovat na veřejnosti bez oblečení, ale to jsou jen prohlášení nevyspělé a narušené mysli v tělesné schránce, která zatím není tolik prostorově zajímavá. Každý rok si sice říkám, zblbá z oněch článků, že bych měla se svou postavou něco udělat, ale vydrží mi to zhruba týden. Pak se s radostí zakousnu do čokolády, vykouknu z balkónu a pohlédnu na obnaženou sousedku,jež se podobá vyvrženému vorvani a jsem naprosto v klidu.

Zjistila jsem, že jsem zkrátka fakt dobrá ve vymýšlení výmluv, proč se nehodlám uposilovat k smrti. Jen si to představte, já teď budu makat jak daňový poplatník, za delší čas konečně získám "vysněnou postavu" a pak bum- připluje okem neviditelný "tvor" a břicho mi naroste do neuvěřitelné velikosti. A cosi v něm jej vytahá a to bude konec veškeré snahy. Na to se fakt můžu... že.

Zkrátka- jediné, co bychom měli opravdu redukovat jsou takovéto články, které dokáží určité skupině lidí až nechutně zamést s životem. Stále jsou totiž mezi námi takoví, kteří mají patrně vypálenou rohovku a vidí se mnohem objemnější než jsou, což má za následek hladovění a psychické narušení.

Nechci říkat, že se mají všichni válet doma u televize a vesele obéznět, to prosím ne, pohyb je zdraví prospěšný a i já jej poslední dobou velmi praktikuji, jen to nesvádějte na ten ubohý kus oblečení!

P.S: V rámci protestu zítra změním svou image zázvorové panenky na hezky dietně čokoládovou. Toto je tedy na nějaký čas poslední fotka s liščí Dubious cat:)

Dani the girl is singing song to me...

Wed, 09 May 2012 13:29:17 +0200

Moje noční můra se naplnila. Jeho lexiveličenstvo mou práci, nad kterou jsem strávila několik dní, opět neshledal za zápočtuvhodnou. Pomineme-li fakt, že ještě ve středu ležely naše práce v kanceláři a ve čtvrtek odpoledne je ještě nečetl, že to dal zhruba každé druhé, a že jeho bodový systém zkrátka uniká studentskému chápání, připadala jsem si od čtvrteční noci absolutně neinteligentní a k ničemu. (A vůbec nezmiŇuji, že na UK mají na to samé roční přípravu v předmětu práce s korpusem, to je úplně něco jiného)

Přesně ve 23:56 jsem se rozloučila s nadějí, že tohle studium neukončím předčasně. Bylo mi zle, brečela jsme víc než emo myslící na děti v Africe, ale ráno, s migrenózní bolestí hlavy, bylo přeci jen moudřejší než večer. Vyrazila jsem s mámou do Prahy na nákupy (když jsou dny Elle či Marianne, tak se prostě musí) ještě v dost melancholické náladě, bála jsem se, že se sesypu na veřejnosti, až se mě zeptá jak jsem dopadla, ale kupodivu jsem to zvládla pouze s leskem. Moji rodiče naštěstí usoudili, že se jedná o vyučujícího prasečího charakteru a snažili se mi vštípit, že opravu už dám. Ou, kéž by! Zítra se vypravím do jeho temného kabinetu, abych si vyslechla jak jsem hloupá a nemožná a možná i nějaký důvod, proč mi to nedal. Rozhodla jsem se, že budu klidná, a ten klid mě stál nové boty a šatičky.

Možná mě na konci května zase vážený pan doktor řekne, že opravdu nemám na to, abych dostudovala a já tak strávím rok na pracáku zjišťováním, že gymnaziální vzdělání je ot nejhorší, co může být, ale co. Nezabiju se! Na konci srpna přijde můj vytoužený den, den kdy uvidím své papričkové bohy a tuhle radost mi NIKDO nevezme!

Včera jsem se sešla opět s další z vás, mých milých blogerů. Danny je snad jediná osoba v okolí kterou znám, co chápe mojí nehynoucí lásku k Red hot chili peppers a nekonečný obdiv k jejich zpěvákovi. Po celých sedm-osm let, co tuhle kapelu miluji jsem nepotkala nikoho, kdo by sdílel mé pocity, kdo by mě pochopil. Neměla jsem nikdy kamarádku, která by si taky myslela, že není hezčí chlap na světě než Anthony. A teď ji konečně mám!

Danny je o pár let mladší než já, ale myslím, že jsme si báječně rozuměly. Bylo to tak neskutečně uvolňující sedět v čajovně a mít stejné myšlenky. Samozřejmě jsem se nebavily jen o našem božstvu, během těch pár hodin jsme zjistily, že jsme si v lecčems podobné, třeba naše matky by si jistě velmi rozumněly!

Bloger k blogerovi sedá, s tím se zkrátka nic dělat nedá!

Milá Danny, děkuji ti za krásný den, který pomohl mé náladě do rajských výšin. Děkuji ti za to, že mi rozumíš, a že jsi na mě byla tak milá, musíme to co nejdříve zopakovat! :) Dříve než nám zazpívá ne Dani California, ale Anthony Dani Californii:)

Zdálo se mi o měkkém andělovi

Sun, 29 Apr 2012 23:26:55 +0200

Streptokočky, chlupočky, alkočky, zvířata holá i chlupatá, lidští tvorové,

Zítra zaklepu na dveře Drakova kabinetu a třesoucí se rukou mu podám svojí seminární práci z lexikologie. Prosím, myslete na mě, na můj osud ubohého druháka věčně bojujícího s korpusovým manažerem Bonito, jehož sen se může navždy vytratit z polí reality pár tahy červené propisky. Kéž se vesmírné dálky nademnou smilují a bodové ohodnocení dosáhne hranice 70 bodů! Však jsem udělala vše, co bylo v mých silách! Můj čas, můj drahocený čas, téměř všechen jsem tomu věnovala, a co teprve mé ubohé mozkové buňky!

Je to mindfuck, přátelé, a ten nelze napravit jinak než vytvořením nového designu. Tamten byl moc.. bílý a depresivní, což se nehodí ke krásným dnů zalitým sluncem a neskutečnou dávkou pylu. Tenhle nový je v Pervolu vypraný jen z části a pro bystré pozorovatele tu mám úkol: Co dělá v mém mozku ten okřídlený bzučivý tvor uprostřed? Kdo to uhodne, má právo získat kresbu na přání, bude-li o to stát. A to jste ještě neviděli mé sexfimbrie! ( No dobře, menu se musí ještě dodělat)

Kreslila jsem a jen tak mi prolétla hlavou věta- Zdálo se mi o měkkém andělovi. Třeba to je znamení. Třeba nezměkne pouze pohlavní úd našeho souseda (Oh, kéž by), ale i přísnost míiého doktora. Mám totiž částečné věštecké schopnosti.

V pátek jsem se při výstupu z vlaku seznámila s dvěma cizinci. Ten jeden byl jasně arabského původu, tak jsem se ho ze srandy zeptala jestli náhodou není Achmed (the dead terrorist). Mladý muž na mě vyvalil oči, pak mne objal se slovy, jak je možné, že vím, jak se jmenuje! Někdy to zkrátka vychází, avšak tomuto setkání předcházely minuty marného boje a šílenství z umírajícího mobilu. Zrovna když průvodčí oznámil, že vlak bude mít nejméně 20 minut zpoždění, protože se cosi stalo na dráze a já potřebovala komusi napsat, že dorazím později. Nic. Dotykový display nereagoval.

Druhý den jsem dorazila na nádraží "tak akorát", abych stihla vlak, jenže jako naschvál jel z 6. nástupiště a já měla podpatky. Běžela jsem co to šlo a zahládla vlak, jak se rozjíždí. Nemám ráda ten pocit, když mi ujíždí vlak. Za tento víkend mohu tedy napsat rovnou dva nekrology- R.I.P mobile, R:I.P. moje nohy... Doufám, že tahle obět bude odměněna zápočtem.

Mňau.

přepoetizovaná centonská báseň čili symbolistní nonsence

Mon, 23 Apr 2012 17:02:08 +0200

Jeden z posledních domácíh úkolů na stylistku byl vskutku zábavný- napsat centon. Co to je, ptáte se? Já se taky ptala, a jelikož nikdo není tak chytrý jako strýček Google s tetičkou Wiki, zeptala jsem se jich a... nedozvěděla jsem se nic. Google se mi totiž snažil nakecat, že jde o foťáky nebo měření času. Ve skutečnosti jde ale o prachobyčejnou krádež!

Centon je totiž, milé děti, v našem případě báseň, která je celá sestavená z ukradených veršů jiných autorů. Zdá se vám to jako zjednodušování práce? Well, no tak si zkuste něco ukrást od jinejch, aby to dávalo smysl!

Proto jsem se rozhodla, že okradu básníky symbolisty, jelikož jejich verše jsou neskutečně krásné,plné přírody a podivných motivů, zkrátka jsem míru zamlžensti a symboličnosti zvýšila na maximum. A co z toho vzniklo? Tenhle úžasně přepoetický nesmysl:)

Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál ¹

Hleď, někde v koutě stále tančí v slunci prach²

jenž na mil padesát se třás, když ryk svů zvedal ³

pleskaje padl v lupeny: ach,moje růmah⁴

Ó šedé mraky, prchavé vlání ⁵

měsíčně modrá je a slunně žlutá stěna⁶

s oddanou touhou žít co s jedinou svou zbraní⁷

pro dobré básníky pochoutka vytoužená⁸

když soumrak sklání se co podzim každodenní⁹

z paprsků dešťových a ze světelných nití¹⁰

v ten trochu mrazný, krátký soumrak jesenní¹¹

jeho srdce lásky necítí ¹²

1Ch.Baudelaire- Posedlost

2P.Verlaine- L'espoir luit comme un brin de paille dans l'etable

3A.Rimbaud- Opilý koráb

4R.Ghil- Fragment

5G.Kahn- Obraz

6H. de Régnier- Láska a spánek

7E.Raynaud- Slova otcova

8A.Rimbaud- Opilý koráb

9G.Rodenbach- Le malade souvent

10É.Varhaeren- Strom

11F.Gregh- Návrat v podvečeru

12J.Moreas- děvče hovoří

Le drama part 1. aneb pomsta čmuchavé sousedce

Sun, 22 Apr 2012 18:31:48 +0200

V předminulém článku Mým sousedům jsem se vás ptala, zda-li byste měli zájem sledovat můj postup práce na bakalářském dramatu, a jelikož jsem se nesetkala s negativními reakcemi, začnu jej po částech zveřejňovat. Budu moc ráda, když nebudete pouze pasivními čtenáři, jelikož chci, aby to bylo co nejlepší a to bez vás a vašeho názoru nedokáži. Já sama totiž nemohu odhadnout zda-li se to ostatním bude zdát veselé/smutné, zda-li jsou scénické poznámky dostačující k pochopení výrazu postav ( pravděpodobně nejsou, předpokládám, že mi všechno dojde až při práci s herci, v hlavě to je všechno mnohem jednodušší)

Tahle hra nebude příliš dlouhá, mám totiž k jejímu zahrání přesvědčit své spolužáky, a po nich přeci nemohu chtít, aby se učili dlouhé filosofické monology a pamatovali si složité jevištní choreografie, ale i tak to bude delší než to, co vám teď odprezentuji(cca. 20-30 A4 stran) . Postava paní Mývalové má žijící předlohu, proto to nazývám pomstou čmuchající sousedce, která se hrozně ráda myje a pere prádlo všem v okolí.

postavy v této části:

Paní Mývalová (Jiřina) - sousedka ( zvědavá drbna, má dceru, která chce být herečkou)

Vzhled: Gabča T (doufám) , výrazné brýle, tříčtvrteční legíny, fialové pruhované volné tričko, papuče

Máňa Mývalová- pseudoherečka (ambiciózní, sebevědomá, prahnoucí po herectví)

Vzhled: Alena D. , oblečená jako Francouzka- baret, pruhované modré tričko…

Josef Pisálek- budoucí spisovatel, oblečen v šedém obleku, je elegantní, povahově sarkastický a ironický, vtipálek (Vašek? bitch please?)

Marie Pisálková- Pisálkova matka, veselá, vtipná, nemá ráda Mývalovou, ale raději si z ní dělá tiše legraci, jelikož nenávidí konflikty

vzhled:Majda? Na první pohled velmi zachovalá čtyřicátnice + , má šmrnc,

Scéna 1- chodba

Paní Mývalová drhne dveře, dělá to již celé hodiny, aby jí něco neušlo, natahuje uši.

PISÁLEK: ( přijde zpoza rohu na chodbu mezi byty) Dobrý den! výrazně, pomalu, aby jej sousedka zaregistrovala

Mývalová:( přestane zběsile drhnout) Dobrý den, Josífku, to se nám udělalo venku hezky, že? Je mazlivá, podlézavá, připravuje se na vyzvídání

PISÁLEK: To máte pravdu paní Mývalová…Možná byste mohla umýt okna, aby přes ně bylo dobře vidět...( Pisálek si Mývalovou dobírá, během toho, co mluví otevírá dveře) Vstoupí domů

Scéna- paní Mývalová je stále na scéně, stojí na kraji u zdi s obrovským hrncem u ucha.(nejlépe prádelním)

MÁŇA: (přijde stejně jako předtím Pisálek) Bon jour mamá, co to děláš? Prohlíží si matku s hrncem

MÝVALOVÁ: Pšššt! (otočí se na Máňu, dá si prst přes rty, upadne ji hrnec, lekne se, ale po chvíli se vrátí do normálu) Mladej Pisálek přišel domů!( divadelním šepotem) Copak asi budou mít k obědu?(zvědavě, opět přiloží ucho ke zdi)

MÁŇA: Já bych si dala k obědu Josífka…(zasněně)

MÝVALOVÁ: No Máňo! Vždyť je to takovej…( chvíli přemýšlí, mávne rukou jakože radši nic )

MÁŇA: Ale matko! Cožpak nevíš, že Josífek píše dramata? A já jsem zrovna náhodou budoucí velmi slavná herečka… Tak mě napadlo… Bych za ním zašla… (říká pomalu, klopí zrak)

MÝVALOVÁ: (pro sebe, tiše, ale tak aby byla slyšet, jako když trpí samomluvou) To by nebylo vůbec špatné, kdyby se s ním Máňa kamarádila. Alespoň bych se něco dozvěděla !

MÁŇA:( mluví zatímco matka neposlouchá…) Upřela na něj svůj krásný toužebný pohled a přesvědčila ho, ať mi napíše mou životní roli…

MÝVALOVÁ: Máňo, pojď! Pisálek ti musí něco napsat, já to zařídím, jakože se Mývalová po tvém smrdutém otci jmenuju! (bojovně) A vůbec, nestůj tu jak tele, vem si něco na sebe, to je práce s tebou… ( začne Máňu upravovat tak ,aby měla co největší výstřih..)

Mývalová klepe na dveře. Otevře Pisálkova matka.

PISÁLKOVÁ: Dobrý den Jiřinko, co pro vás mohu udělat? ( co nejmedověji ,ale musí být patrné, že je to hrané přátelství, že Mývalovou nemusí)

MÝVALOVÁ: Dobrý den, Já jen, je váš Josífek doma?

Pisálek : (je slyšet zezadu) : No jasně že jsem doma, vždyť mě bába viděla.. . (dojde ke dveřím) Á dobrý den, copak mi chcete tak důležitého?

MÝVALOVÁ: Já? Nic! To ... tady Máňa …(dloubne do Máni)

MÁŇA: ( přijde s talířem, na něm jsou zabalené buchty značky Villa, značka je velmi viditelná ):Ahoj Josífku! ( nadšeně, jako když pes čeká na kost, americký úsměv)

PISÁLEK: (chvíle ticha) : No?

MÝVALOVÁ: Mánička ti tady donesla pár buchýtek… Sama je pekla! ( vytrhne buchty Máně a cpe je Pisálkovi, podlézavě)

MÁŇA: Eh..No..!

PISÁLEK: (podívá se na zabalené buchty, ušklíbne se) Děkuji ti dobrá VÍLO! (potlačuje smích) - A co že jsi se kvůli mně tak dřela? (ironicky)

MÁŇA: Ale.. to já jen tak.. (pýří se)

CHVÍLE (TRAPNÉHO) TICHA

MÝVALOVÁ: (snaží se zachránit situaci) Eh..no. A jak se jinak máte, Josífku?

PISÁLEK: Úplně stejně jako před pěti minutami, kdy jste mě potkala.. No, možná hůř…(zamyslí se)

MÝVALOVÁ: ah. Hůř? Copak, nejdou vám kšefty?

PISÁLEK: Ale to jo…(dívá se na ní, divákovi musí být jasné, že je mu hůř kvůli ní)

MÁŇA: Já chci být tvoje!(jako výkřik do tmy)

PISÁLEK: Co prosím?(pobaveně)

MÁŇA: no.. herečka! Chci být tvoje herečka!

PISÁLEK: Jo, aha.. Víš, já teď zrovna nic nepíšu…( snaží se z toho vyvlíknout, tuší, že by musel být příliš v kontaktu s její matkou)

MÝVALOVÁ: No to nevadí! Však můžeš začít teď!

PISÁLEK: No..(vyhýbá se)

MÝVALOVÁ: Sedneš na to, napíšeš skvělé drama, vždyť jsi tak šikovný! Já to věděla vždycky, že z tebe bude velký umělec!

MÁŇA: A ze mě bude velká hvězda, mám ty největší předpoklady (urovná si dekolt)

PISÁLEK: (podívá se na Mánin výstřih) No to jo..

MÁŇA: No tak Josífku, napiš mi roli na tělo..(škemrá, je v pozici, kdy je její dekolt zvýrazněn pažemi před tělem)

PISÁLEK: (zamyslí se, dívá se na mánin výstřih) No tak jo..

MÁŇA: Jo?! (raduje se, předvádí hloupý taneček radosti) A kdy to bude?

PISÁLEK: třeba hned, počkej! (zmizí za dveřmi, Máňa s Mývalovou radostně čekají, Pisálek se vrátí s černým fixem)

MÝVALOVÁ: To budeš psát tady?

Pisálek:) odvíčkuje fix, chytne Máňu a velkým písmem ji na paži napíše role) Ták, a je to!

Máňa s Mývalovou stojí jako opařené

MÁŇA: No, co ..-to-

MÝVALOVÁ: Vtipálku! Ale ty ji tu roli dáš, já to zařídím! (vyjde Pisálkova matka)

PISÁLKOVÁ: Co tady pořád vykřikujete Josífku, co si pomyslí sousedi?( pomalu a důrazně, naráží na věčně čmuchající mývalovou)

PISÁLEK: Co by mámo, jediná bába co věčně poslouchá je tady..(vrací matce nahrávku, oba se na sebe pobaveně dívají)

MÝVALOVÁ: no prosím? Ty jeden drzej floutku! Teď už se z toho nevykroutíš, jestli ji tu roli nedáš, tak tě zažaluji! (je uražená, ale velmi rázná, snaží se vyhrožovat, ukazuje na Pisálka prstem)

MÁŇA: Jo, až na ministerstvu! (vítězně, postaví se blízko matky)

PISÁLKOVÁ: Ty ji nechceš dát jednu blbou roli? (K Pisálkovi, naoko rozlobeně)Josefe, nebuď neslušný..( musí být vidět, že má plán, dívá se synovi do očí,ten pochopé)

MÁŇA: já tu roli potřebuju!

PISÁLEK: Máš pravdu matko, chce roli ,má ji mít-(zmizí za dveřmi, vrátí se s rolí toaleťáku).. Na!

MYSLÍTE, ŽE MÁ SMYSL POKRAČOVAT, NEBO MÁM PŘEMÝŠLET NAD NĚČÍM JINÝM?

Šílení a lexikální kvílení + autoportrétová báseň

Sat, 21 Apr 2012 21:45:08 +0200

Za devět dní Pochybná kočka s dušičkou menší než kotěcí embryo zaklepe na dveře Von Dráčkova kabinetu a bude doufat, že ta nadpřirození síla, mnohými zvaná Bůh, se nad ní smiluje s výsledek práce dosáhne alespoň 70 bodů.

Myslím, že by bylo již zbytečné opakovat, co že je to ta lexikologie a jaký s ní mám problém, nadávám na ni již rok, ale možná bych mohla připomenout, co je tou propastí mezi mnou a vysokoškolským vzděláním. Je to zkoumání lexika přirozeného jazyka prostřednictvím Českého národního kurpusu. Minulý rok mi to neprošlo, čemuž se zpětně vůbec nedivím - opravdu jsem netušila, co chci vyzkoumat a jak, příčily se mi odborné termíny kterým nerozumím... No zkrátka, v prváku je každý dost vyděšený a zmatený. Teď jsem v druháku a jsem vyděšená a zmatená ještě víc. Najednou trávím dny zapisováním různých kombinací lexikálních jednotek do Bonita (= korpusový manažer), většinou naprosto zbytečně, jelikož dostupné korpusy zrovna neobsahují něco zajímavého.

Nedávno jsem při setkání s Ozzrem zjistila, že opravdu nemám fantaziji na vybrání správných výrazů pro výzkum, všechna dobrá slova již totiž byla použita mými spolužáky. A pak asi dva dny po setkání, mi ten hodný elfí motýl napsal smsku s návrhy! Zaprvé mě neskutečně potěšilo a překvapilo, že si surrealistický génius dal tu práci a přemýšlel nad mým neštěstím a zadruhé, že na to skutečně přišel. První bod mám tedy splněn- zkoumám vztah mezi lexémy pokladna a kasa. Mám tedy vyhráno? Jistěže ne! Sice jsem již zjistila nějaké informace v etymologickém slovníku a ve Slovníku českého spisovného jazyka, pokusila se určit paradigmatické vztahy (částečná synonyma, možná taky kohyponyma od hyperonyma trezor, úložiště peněz), zjistila, že je pokladna třikrát používanější než kasa, vyhledala nejčastější kolokace, rozdělila je na přídavná jména a slovesa a ty pak rozebrala v kontextech... A přesto to bude možná málo. To, co prošlo jiným totiž mně projít nemusí. Zkrátka záleží na Von Dráčkově náladě, a to je, milé děti, fakt deprimující.

Nikdy jsem neměla problém se spánkem, ale poslední dny jsou mé sny skutečně šílené. Celé noci se můj mozek proměňuje v Bonito a vyhodnocuje slova a vždycky k ránu dá Von Dráček na mou práci razítko s počtem 68 bodů- nelze a ďábelsky se tomu směje. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se pak práce přemění na obraz Nočního dobrodružství Samohanny Montany po shlédnutí snímku s čistě erotickou tematikou se slečnou se zrzavými vlasy a Von Dráček po něm čmárá. A pak se rozteče. Šílím, nezvládám, jsem věčně unavená. Tužku raději neberu do ruky, protože pak kreslím a píšu zároveň, automaticky. Asi takhle:

Na vlnách přírodopisu

tančí chcípé žirafy

a kapky z vlasů pláčou

slzy v podobě hnisu

přichází konec světa

Pavučiny času se rozplétají

jsou letící atomy

ledovce na poušti tají

žirafí hlava padá únavou

už taky taje

Avšak v oceánu vlasů

rodí se nový hrdina

má psa ze silikonu

a tělo stvořené ze snů

padlých dívčích očí

Zachraňte kuře

jenž mění se v kočku

parádní chaos

uvnitř mojí hlavy

může za tyhle pseudostavy

Pěst z rákosu

putuje do nudlí

a hrdina jako v románu

z ní špeka ubalí

čímž mě zachrání

od shnilého jablka

božského Adama

z krysího ocásku

a tím i svět

Mým sousedům

Sat, 21 Apr 2012 01:15:34 +0200

a) Milí neviditelní, ale za to velmi slyšitelní sousedi,

Není mi nic do Vašeho soukromého života a už vůbec nechci poslouchat jak žijete, proto bych Vás chtěla požádat, abyste souložili jenom v době, kdy nejsme doma. Je to pak totiž těžké nepropadat pubertálním záchvatům, když jste v koupelně a snažíte se vytvořit na místě, kde máte obličej, něco zajímavého, a z vedlejšího bytu se ozývá, to co ozývá. Ne, nezávídím Vám, i když tahle hlasitý a procítěný hlasový projev bych jistě při hodinách kultury řeči využila, jen mi není příjemné poslouchat Vaše radovánky, při kterých hrozí újma na zdraví nábytku. A na mé morální čistotě, samozřejmě.

Tu cenu Pornooscara jistě vyhrajete i tak, vaše vystoupení totiž nemá obdoby!

b) Vážená paní Mývalová,

Co si o Vás myslím ani raději psát nebudu, ale věřte mi, že jste ze všech sousedek, co jsem kdy potkala, tou nejprotivnější. Je mi jedno, že jste kdysi za komunismu bývala domovnicí, je nová doba, nová pravidla a my jsme nové nájemnice. Opravdu není vaší starostí kolik nás tu žije, kdo nás chodí navštěvovat, co vaříme, kdy chodíme na záchod a už vůbec ne, kdy plníme své chodbové povinnosti. Je mi srdečně jedno, že vy jste zvyklá mýt společné prostory v pondělí a pátek, protože mně se to zrovna chce dělat v úterý a ve čtvrtek, a věřte, že ani cedulka pod rozpisem mě nedonutí nad kýblem uvažovat jinak. (Kdyby náhodou zmizela, tak já to nebyla! )

Moc dobře vím, že brzy budete mít uši jako slon Dumbo, protože poslucháte za zdí co si se spolubydlící povídáme. Ano, občas mluvíme o vás, tedy hlavně o vašem příbuzenském vztahu se skotem domácím, ale to vás neopravňuje k pravidelnému napouštění vany po půlnoci a hlasitému cachtání se ve vodě. Stejně tak to, že se platba za vodu a elektriku rozpočítává spravedlivým dílem mezi všechny nájemníky Vás neopravňuje k tomu, abyste prala prádlo všem vašim příbuzným v okolí, aby ušetřili.

Přísahám, že na Vás nikdy nebudu drzá, když mi zase začnete na chodbě v hysterickém záchvatu nadávat za všechno špatné na světě, protože jste, milá paní Mývalová, neskutečnou studnicí mé inspirace. Takou krávu jako jste vy bych si totiž nikdy vymyslet nedokázala!

Vaše dubious cat

P.S: Chcete, abych publikovala části své bakalářské práce, čili dramatu? :)

Pokus o anekdotu aneb upíří joke

Sat, 14 Apr 2012 21:53:12 +0200

Ve škole dostáváme každý týden úkol z praktické stylistky a někdy to je vskutku pořádná výzva. Tentokrát si Sváťa vymyslel, že máme vymyslet a napsat anekdotu, kde využijeme přímou řeč. Sice se nepovažuji se za nehumornotvorného tvora, ale neumím být vtipná cíleně, proto se vás ptám- myslíte, že se dá tohle počítat?

Novinář z bulvárního plátku jde takhle odpoledne po ulici a najednou zahlédne celebritu, kterou se již pár dní snaží vystopovat. Rychle vytáhne z kapsy diktafon a běží za slavnou dámou.

"Promiňte, ale jak to děláte, že pořád vypadáte tak mladě? Používáte nějaké kosmetické prostředky, nebo je to práce šikovného chirurga?" zeptá se, a aby se hvězdě zavděčil, začne podlézat" Já bych vám netipoval víc než 20!"

Slavná žena nasadí holywoodský úsměv, a pak chladně odpoví:

" Nepoužívám žádné krémy a už vůbec bych se nesvěřila do rukou plastického chirurga."

"Tak jak to tedy děláte?" nedá se pisálek jen tak odbýt.

" Jednoduše, jsem upír. My upíři nestárneme, víte?" odpoví znovu žena s úsměvem. Muž, jenž je náhodou velkým fanouškem hororů, se ale nenechá tahat za nos.

" To jistě, ale upíři také nemohou vstoupit na sluneční světlo a navíc..."novinář vytáhne fotoaparát " byste nebyla na této fotografii vidět.." řekne s triumfálním výrazem a čeká, co na to celebrita. Ta však jen v klidu sáhne do kabelky a podává novináři knížku.

"Tak to si vyřiďte se Stephanie Meyer.*"

Prokrastinace a prokastrace

Sat, 14 Apr 2012 18:41:20 +0200

Poslední dobou kolem sebe slyším jedno jediné slovo- prokrastinace. Proktastinovat je velmi cool, já sama to dělám ráda, jen nevím kde se ve mě bere ta jistota, že stále ještě dokážu prokrastinovat zdravě. Jsem dekadentní, utápím se v nudě kombinované s únavou, místy řízlou pořádnou dávkou aktivity. Ne však školní. Sice jsem se minulý týden překonala a opět navštívila seminár dějin umění a lexikologie, ale uvedlo mě to akorát do stádia hibernace v depresi. Za čtrnáct dní mám odevzdat dokonalou seminární práci, která rozhodne o mém postupu do třeťáku, nebo na pracák. Ne. vůbec to není stresující. Kéž bych tak byla schopná rychle napsat všechno ostatní, abych měla na lexikologii dost času! Jenže je tu ta zatracená prokrastinace, která mě už donutila vidět dva filmy nevalné kvality (= romantické komedie) a ještě hůř- líbily se mi, takže mám tendence hledat další.

Čas mi protéká mezi prsty a já jej prostě nejsem schopná využívat efektivně, všechno je proti mě- facebook, skvělé akce v Music clubu Level, nový student angličtiny (naštěstí ale začneme až od června), ... A do toho bych měla dopsat svou bakalářskou hru, do středy vypracovat všechny seminárky (a že jich je) a ještě se vesele hádat se sousedkou, která tvrdí ,že ji schválně provokuji tím ,že nemyju společné prostory ve správný dny. Včera na mě hystericky začala řvát zrovna v okamžiku, kdy jsem nastupovala do výtahu, spěchající na autobus. Chtěla jsem ji poslat do hajzlu, ale ta představa, že brzy bude mým zaměstnáním právě mytí hajzlů a ona by z jednoho pak mohla vyskočit, mě stále udržuje v pozici " asertivní slušnosti", která je ale stejně zaměňována s provokací. Já se jí pomstím, udělala jsem z ní jednu z hlavních postav svého malého dramatu. Milí blogeři, již brzy vás seznámím s paní Mývalovou.

A teď, víte proč je druhou částí článků "pro kastrace?"

Tenhle týden byl zkrátka divný, ve středu jsem šla se spolužačkami na úžasnou Animal party, ale ta úžasnost měla trošku divnou pachuť. Nemám prostě ráda debily, co si myslí, že holky chodí na diskotéky jen proto, aby po jednom tanci roztáhly nohy kdekomu. A ještě horší jsou ti, co nevědí, že ne je ne, a obvykle se tato odpověď po pěti minutách pokusů o ošahávání nezmění. Chtěla jsem zdrhnout, ale kdosi mě nechtěl pustit a mé spoužačky nikde. Dotyčný mi zkrátka nedovolil odejít osamotě na autobus, trval na tom, že mě doprovodí a i přes mé námitky šel skutečně za mnou, navíc ještě s dvěma kamarády za zadkem.

Neustále mě přesvědčoval, že autobus nejede a já musím přespat u něj. Ani kdybych s ním milionkrát chtěla něco mít, převlečená za lví kočku bych opravdu u nikoho "přes noc" nezůstávala. (Dovedete si představit to ráno?) Bála jsem se? Ani nevím, ale zažívala jsem pocity zoufalství a touhy být konečně doma. Bojovala jsem v sobě s myšlenkou na použití násilí a útěku, chlapec byl zhruba stejně vysoký jako já, ale vzhledem k tomu, že jeho kumpáni byli blízko, jsem se raději jen modlila v příjezd autobusu.

Na zastávce naštěstí nebylo tak úplně liduprázdno, což mě docela uklidňovalo, i když je mi jasné, že pravděpodobně by mi nikdo nepomohl, kdyby k něčemu došlo. Do příjezdu autobusu jsem neustále opakovala, že s ním opravdu k němu nepůjdu, že musím domů, kde na mě čeká má spolubydlící, která už si o mě jistě dělá starosti.

"Ale já chci být s tebou.Jsi krásná!" argument jak kráva, na který šlo odpovědět jen "To je sice hezký ,ale já nechci". Kousek od nás stál jakýsi muž. Smál se mi, kretén! Kde jsou ty doby odvážných hrdinů, kteří by i za cizí ženu položili život? Je to úpadek. Neustále mě něco nutí docházet k názoru, že chlapi jsou pořádně otravná havěť.( Alespoň někteří)

Naštěstí pro mě, autobus nakonec přijel a mně se podařilo do něj naskočit osamotě. Byla to nádhera, pozorovat těch pár zničených jedinců, jedoucích ve dvě ráno domů. Muž naproti se na mě pořád usmíval. Asi moc často parodie na kočku nepotkává, ale možná byl "jen" sjetý.

Jaké z této události tedy plyne ponaučení? Příště budu raději za povrchní nánu, co odmítne každého jedince mužského pohlaví ,který s ní chce tancovat, a svůj oblíbený pepř nebudu již jen konzumovat, ale také uchovávat v podobě spreje v kabelce. Zkrátka budu víc opatrná, protože na světě neexistuje spravedlnost, takže teorie "po tom všem, co jsem zažila už se mi nic podobného nemůže stát" rozhodně neplatí. Včera mi upadla loutka Wittgensteina a promněnila se v Michaela Jacksona. Upadl mu nos. U mě zkrátka nikdy nic nemůže být tak jak má! Žijte blaze, milí čtenáři, jdu se pokusit překonat proktrastinaci a dokončit referát na vývoj jazyka. Chjo.

Dopis z mého nitra

Wed, 04 Apr 2012 22:58:57 +0200

Už jsem to tady nakousla v egoistickém článku, a ráda bych to dokončila, protože chci být lepším člověkem. Tento článek jest věnován osobám, kterým jsem v záchvatu boje se svým temným alteregem ublížila, protože jsem si z nich dělala legraci. Bylo to ode mně hnusné a nedospělé, nemám se za to ráda, protože jsem nikdy taková svině nebyla. ..

Milé slečny z Intelektuálního kroužku,

slovo intelektuál za mnou přiběhlo celé nešťastné, že nechce mít pejorativní nádech, který jsem mu nedávno v jednom článku přiřadila. Bylo mi ho líto, vždyť bylo odvozeno od slova inteligence, a to rozhodně není špatná věc! A být v intelektuálním kroužku přeci také ne. Tímto označením vás tedy nechci nadále urážet, jelikož největší pseudointelektuální umělec jsem přeci já, ale pokud si jej ponecháte, věřte, že nabude nového smyslu. V dnešní době bychom měli být rádi za každého tvora, který dokáže myslet a přemýšlet, a toho vy rozhodně schopné jste.

Nevím, kde se vzala ta pseudonenávist, nebo co to vlastně bylo, asi jsem měla dost sama sebe a něco ve vás, tedy hlavně v jedné z vás mi to připomínalo, něco co mě vnitřně užírá. Možná to je pouhý "strach z konkurence", protože vaše literární pokusy a mluvní cvičení byly vždy povedené a originální, což nemohu říct o sobě. Máme , nebo spíš měly jsme stejný sen- novinařina. Ale ty, svatá Ludmilo, smím-li tě tak nazvat, jsi k tomuto snu mnohem blíže než já, a já ti to z plného srdce přeji. Opravdu.

Vyzkoušela jsem si, a bohužel na tobě, že být svině sice dokážu, ale nakonec mi to ubližuje podobně jako "oběti". Ne, opravdu nejsem taková, alespoň jsem nikdy nebyla a rozhodně nechci takhle transmutovat. Nikdy jsem nebyla ta "oblíbená holka", nikam jsem nikdy nepatřila, ale nikdy jsem na ostatní nebyla zlá. Vždycky jsem se snažila každému pomoci a hledat na něm pozitiva. A najednou- bum. Něco se zlomilo a všechna ta léta šikany a nepochopení se mi vlila do žil a bohužel. i do písmenek, které za to nemůžou.

Často se mi stává, že mluvím rychleji než přemýšlím, což je už tak špatné, ale když to napíšu? Text, jak nám už ostatně říkal Major Pyžmoň, zůstává. Většinou píšu články na blog, když mám nápad (což není špatné), nebo když jsem vnitřně rozhozená, což zaručuje články, které jsem ani napsat nechtěla. Nikdy jsem na tomto blogu nesmazala ani článek, nechávám svůj vývoj na očích, ale ony články plné jedu mažu. Ne proto, že bych chtěla popřít, že jsem je napsala, vzít to zpátky nemůžu, ale protože nechci ,aby nadále na internetu existovalo něco takového. Nezasloužíš si to.

Omlouvám se, upřímně, za to jak jsem se chovala. A má upřímnost není standogrossovská, ale skutečná. Je jasné, že asi nikdy nebudeme "nejleoší kamarádky", ale už mám dost těhle hloupostí, jsme dospělé ženy a můžeme se alespoň ignorovat. Na obou stranách. Vy víte o tomhle blogu, já vím ,že si o mně taky povídáte, což je fér. Chtěla jsem vám to všechno říct už ve škole, před časem, ale všechno to začalo díky tomuto blogu, tak to tu musí i skončit. Tedy alespoň z mé strany, co uděláte vy, je už na vás:)

Vaše poslední dobou velmi pochybná kočka.

Pro vás ostaní nechť je tento článek ponaučením ,že i kočky se občas chovají jako krávy. A to není hezké!

Na závěr bych chtěla výše jmenované dívce věnovat pár volných veršů:

až bílé šaty oblékneš,

a v rukou poneseš růže

budeš jako Popelka

ve zlatých střevíčkách,

jen tobě bude patřit svět.

Každá dívka ti bude závidět,

žes našla to, co všechny hledáme

ten bájný modrý květ

v podobě pravé lásky.

Nenech ten květ uvadnout,

a neposlouchej hlasy ztracených

protože

to tě jen zkouší úlisný had,

který nemá šťastné rád.

Pohádkový pátek

Tue, 03 Apr 2012 13:12:44 +0200

Včera ráno jsem se probudila jako zombie Ariela. Ne, že bych se obvykle probouzela jako krásná Růžena od šípku, ale alergie umí fakt zázraky. Naštěstí mě to po vstupu do ústavu přešlo, což je zvláštní, protože na ten mám taky alergii. Asi Pyžmoňovo jaro zničilo jaro skutečné. Sex is everywhere and you can´t escape it, jak říká nápis v klipu Monarchy of roses od RHCP. Tenhle ústav zkrátka ničí mojí mravní čistotu!

Jediné místo, kde se dá zkaženému světu alespoň na chvíli uniknout jsem navštívila v pátek. Moje maminka je totiž učitelkou v druhé třídě na ZŠ a rozhodla se s kolegyněmi udělat projekt na "čtenářskou gramotnost". "Holky z horního patra", jak by se daly nazvat, jsou totiž velmi aktivní ženy, které se své práci věnují prakticky 24/7 a děti to s nimi skutečně baví. A baví se i ostatní členové jejich rodin.

Už jsem mámě několikrát pomáhala, ať už na škole v přírodě, při vítání prvňáčků, spaní ve škole, vítání jara a bůh ví ještě čeho, ale tentokrát to bylo jiné. Přišla jsem tam jako "slečna spisovatelka" ( kolikrát budu ještě vysvětlovat, že nejsem spisovatelka?) , abych prezentovala své pohádky z Pohádek pro kulíšky, a poté dětem pomohla vytvořit jejich vlastní. Musím říct, že jsem byla ještě nervóznější než na kulíščím happeningu, protože není noc těžšího než něco dělat před rodiči a lidmi, kteří vás znají od nevinných let. Ale nakonec jsem to zvládla ( děkuji doc. Martincovi za hodiny mluvní průpravy, asi tok něčemu je) a dopoledne s dětmi si užila. Tento rok se v prvních a druhých třídách totiž sešly opravdu milé a šikovné děti!

Maminka mě poslala pomáhat k prvňáčkům, protože s jejich schopností psát to bylo trochu složitější. Tématem jejich projektového dne bylo "sluníčko" a já si říkala, že je škoda, že zrovna ten den bylo zataženo. Když jsem přišla, děti zazpívaly čmeláčí písničku ( protože se se čmeláky učí) a najednou se rozjasnilo. Bylo to jak malý zázrak, jako by se tam nahoře někdo rozhodl dětem udělat radost.

Nakonec jsme společně napsaly (děti+ ženy) básničku a myslím,že se to fakt povedlo! Zaskočila jsem se podívat i do máminy třídy, kde se psaly pohádky. Četla jsem je všechny a víte co? 95% pohádek z pera druháků mělo větší smysl než články, které čtu na téma týdne! Jak obsahově, tak i stylisticky. Jedna holčička napsala skutečně úžasnou pohádku o surikatě a sluníčku ( četla jsem jim svojí pohádku O surikatě a Kátě a krtkovi Karlovi, tak vzniko spoustu pohádek o surikatách a krtcích, jak jinak:)), doufám, že se slečna nezkazí a natře jednou Rowlingové pozadí.

Ze školy jsem odcházela s krásným pocitem, že nová generace nemusí být nutně ještě horší než ty předešlé, ale bůh ví, co s nimi udělá puberta za doprovodu Brava a internetu. Někdy mám skoro až pocit, že by mě práce učitelky na prvním stupni základky bavila, ale pak si vždycky vzpomenu na svého úuhlavního nepřítele a jsem zpátky na zemi. Jediným důvodem proč nechci být učitelkou, ať už vám říkám cokoliv (ničí to nervy,málo peněz, blabla) je ten, že bych peďák nezvládla. Je tu totiž povinný tělocvik! A tím tělocvikem nemyslím plaváni,to by se dalo, ale hard core tělocvik v podání gymnastiky. Prostě fuj! Ale třeba to nový ministr školství nějak zařídí...

Moje já, čili Kočka

Thu, 29 Mar 2012 22:54:42 +0200

Bílá žirafka namočená v narezlé jahodové polevě, výsledek pokřiveného humoru přírody, nebo také pochybná kočka- tak bych se vám mohla popsat. Jenže ono to je vždycky trochu složitější. Stejně jako si někdy připadám na povrchu krásná a zajímavá a jindy jako prototyp ježibaby, tak se cítím i uvnitř. Zlá a podlá, někdy i hloupá, zkrátka- pravá kočičí svině. Fuj.

Poslední dobou často přemýšlím, jestli je možné se svou temnou osobností bojovat, nebo je tak léčení vzdorná jako akné. Nechci, aby mě ostatní lidé neměli rádi jen pro to, že v sobě cosi potlačuji, že jsem naštvaná a místy rozervaná.

Nejlepším odrazem mého já jsou nejspíš mé kresby, ale i s nimi je potíž. Někteří lidé v nich totiž vidí něco, co já v sobě nevidím. Jedni tvrdí, že musím být 100% homosexuální, protože ráda kreslím ženy prosté oděvu, jiným dokonce podle Samohannova obrazu přišlo, že musím být skrytý masový vrah, ale naprosto všichni se shodují na jednom- jsem divná. Možná jsem měla své výtvory raději před světem skrýt, uchovávat je někde v temném pokoji jako obraz Doriana Graye. Pozdě.

Jak to tedy je?

Často se jako lesbička necítím, třeba když se nacházím v horké páře v lázních a okolo mě se válí nazí vorvani. Já sama nejsem a nikdy nebudu tělesně dokonalá, ale u ostatních vidím dokonalou krásu ráda, naopak šíleně obtloustlé dámy s nařvanými obličeji jako perské kočky se mi hnusí. A nedejbože když nemají nohy u sebe!

Na druhou stranu, to samé platí i pro pány, jako staří Řekové, i já bych nejraději milovala polobohy s atletickou postavou. (Nebo alespoň dlouhými vlasy) Jenže většina lidí nevypadá jako ti v časopisech, proto se snažím u každého hledat tu krásu pod povrchem. A víte co? Jakmile jsem se rozhodla opustit Holywood, který ale pořád ráda navštěvuji ve snech, dokáži najít muže, kteří se mi nějakým způsobem líbí. Nejsou to nádherní opálení poloindiáni jako obraz dokonalého muže (Anthony Kiedis), ale přesto mě dokáží něčím zaujmout. Ať říkají obrazoví znalci cokoliv, moje homosexuální sklony nejsou nijak silné. Je jaro, což bohužel zjistila i moje malá šedivá kočička, čas lovu. N Mé já je totiž lovec- miluji, když můžu někoho dobývat, ti, kteří mi hned padnou do náruče mě brzy přestanou bavit. Proto jsem "single", jak se říká, a vůbec mě to netrápí.

A že bych byla masový vrah? Tuto domněnku by mohlo podpořit jediné- ten, kdo mě kdy viděl krájet maso by si skutečněmohl myslet, že to maso znovu zabijím. Ale to samé dělám i pečivu, takže rohlíky, pozor na mě!

Možná jsem trošku masochistka, protože si zásadně umím z nabídky samečků vybrat jen ty, kteří mě psychicky naprosto zničí. Jako bájný pták Fénix, musím pokaždé vstát znovu z popela, o něco silnější a více skeptičtější k druhému pohlaví. Nejspíš je čas na nový pokus, protože tahle regenerace se moc nepovedla- k lidem, kteří mi nic neprovádějí dokážu být hnusná, a naopak k těm, kteří by si to zasloužili nemůžu. Kdykoliv chci jedné osobě něco vyčíst, říct jí pravdu o tom, jak je soužití s ní nesnesitelné, objeví se ve mě to "hodné já", kterému jí je líto. Ona nakonec vždycky ta hodná vyhraje, a to v okamžiku, kdy nemilovaný subjekt potřebuje pomoc, nebo se cítí mizerně. Taková zkrátka už jsem, vždycky si nakonec oblíbím své tyrany.

Jak ještě popsat své já? Mé já je tenhle ( a tenhle) blog- najdete tu dobré články, ale i špatné. Občas na někoho působím arogantně a povýšeně, ale ve skutečnosti se nad nikoho povyšovat nemůžu. Měřím totiž jen 163 cm.

Fotky vznikly včera díky L-angie.

Zrzci jsou ti zlí

Mon, 19 Mar 2012 20:29:45 +0100

Slunce se konečně rozhodlo bojovat s šedými mraky a oblažilo nás svou přítomností. Vždycky když začne být takhle hezky, jsem šťastná. Pro mě, lvici, tedy sluneční dítě, není krásnějšího doteku, než-li toho hřejivého na tváři(Na nějaké UV záření a rakovinu kůže kašlu).

Zlá a tuhá zima nám dává sbohem, naštěstí, zato ve vzdělávacím ústavu začíná přituhovat...

V sobotu jsem po dlouhé době navštívila naší zahradu. Většinou se jí v této době začínám spíše vyhýbat, jelikož kvetoucí stromy a květiny mi jako alergikovi nedělají moc dobře, ale letos jsem prostě divná, dospívám a měním se, dalo by se říct částečně ve svou matku, ale tahle výpověď by mohla neznalé tématu spíše vyděsit.

Moje milovaná máti je neuvěřitelně šikovná a všestranná žena- umí naprosto geniálně vařit, péct (prát a uklízet..), šít, má skrytý výtvarný a literární talent, a kromě spousty dalších věcí, miluje zahradničení. Až do nedávna jsem byla jejím naprostým opakem, ale cosi se ve mě zlomilo a já začala objevovat to skryté, co jsem po ní zdědila, ale až do víkendu stále platilo, že Helga do zemědělství moc není... Jenže i tyto časy se mění. A přitom to začalo tak nevinně!

Vyšla jsem ven, abych si rychleji usušila vlasy bez použití fénu, jelikož jsem se chystala jít v brzké době na procházku se sestřenkami. Maminka už zběsile plela záhonek a v rámci konverzace prohlásila, že je třeba shrabat trávník. Ani nevím proč, asi že jsem se podvědomě rozhodla usilovat o titul dcery roku, vzala jsem bezmyšlenkovitě hrábě a začala hrabat( Což máti fakt překvapilo a nechápala, co dělám).

Během hrabání jsem si začala uvědomovat náš trávník, jenž vypadá jako zmenšenina normandského point d´Hoc. Na bitevním poli se bude brzy dost špatně válet, a že jsem byla takhle divná už minulý rok, rozumněno , že jsem trávila zkouškové na dece chytáním znalostí ze sluníčka, zeptala jsem se mámy, zda-li bychom s tím neměli něco udělat. Přeházet a překopat zahradu jsme zavrhly hned, ale přinejmenším likvidace pampelišek a zasetí trávy tam, kde už není, by mohlo fungovat.

Druhého dne jsem tedy na zahradu vyrazila znovu, s ostrou kudlou, a pustila se do vykopávání těch zlých pampelišek. Nemám je ráda, hlavně jejich děti poletující ve vzduchu.

V klidu jsem si ryla do země a přemýšlela a najednou jsem zjistila, že v té práci nacházím jakýsi klid, že mě to baví. Uvažovala jsem i o svém blogu- jsem to tady ještě já? Moje osobnost a schopnosti se dále vyvíjí a možná že i správným směrem, ale moje blogová existence ne. Kde jsou ty doby, kdy jsme pořádali pořádné plchosrazy, byli téměr bezstarostní a vymýšleli zhovadilosti, jež jsme rádi publikovali? Kam zmizely streptokočky, Samohanna a jiné zvrhlosti? Co se stalo s našimi vztahy? S hrůzou zjišťuji, že se z mého blogu stala pouhá vylejvárna, která na někoho může působit povýšeně a hlavně nudně. Jsem rozrytá jako náš trávník.

Rytím do země jsem odkryla mraveniště rezavých chlapíků. Díky Ferdovi Mravencovi vím, že jsou to ti zlí. A přitom máme vlastně podobnou barvu- jsem zlá i já? Bohužel jsem poslední dobou větší mrcha než kdy jindy, a to musí přestat. Vždycky jsem uměla s lidmi vycházet do z mé strany neútočné míry, tak proč jsem to teď nedokázala? Proč se sakra chovám jako ženská, která potřebuje drbat své (ne)kamarádky? Je načase přestat být zrzavým mravecem, chci žít v míru a mít ráda lidi.

Minulý týden přišla do našeho studentského bydliště Angienina matka, zajímavá žena, z povolání zabývající se psychologií. Všimla si mých obrázků na stěnách, a jak už má podle Angie ve zvyku, rozebrala si mě. "Netrpí tvá kamarádka depresemi?"

Deprese. Vždycky mi bylo řečeno, že depresi mají všichni kromě mě, že to co zažívám není deprese. Kéž by to tak bylo. Ale zima je už pryč, přichází šťastná prohřátá doba, kdy nebudu mít tolik chuť brát do ruky tužku. Od dnešního dne přestávám zahlcovat svůj blog výblitky o "aktuálních tématech", přestávám se vyjadřovat o lidech v mém okolí, zkusím být taková jako dřív, infekční:)

Howgh!

Makarónská báseň

Tue, 13 Mar 2012 22:55:04 +0100

Opět zdravím po delší době!

Poslední dobou věnuji svůj čas trochu jiným věcem než je můj soukromý blog, ale nemyslete si, že jsem na něj zapomněla!

To jen tema.blog.cz potřeboval trochu resuscitovat po tom epickém odchodu Sikara a později i Cirrat. Poslední dobou je na blogu docela dusno, nemyslíte? Spousta z nás přechází k jiným webovým poskytovatelům. Já osobně mám blog.cz ráda, líbí se mi naše komunita, ale občas mám taky dost, nemohu tu prezentovat všechny své myšlenky tak jak bych chtěla, můj prostor zde není již tolik anonymní, proto jsem si pořídila další virtuální místečko, kde odmítám brát ohledy na čtenáře a pozorovatele. Odmítám psát smysluplné věty, deníček mého života, píšu své dojmy, výplody podvědomí. Koho by něco takového zajímalo, může kliknout sem :)

A teď už k nadpisu- víte co je to makarónská báseň? Zkuste to uhodnout:)

"Gomenasai" křičí na mě Péroquet,

že nedosáhne si na loket.

Ten nešťastný gentleman

chtěl by umět the art of zen.

Opodál klidně nasává

známý režisér Kurosawa

s východním úsměvem Konichiwa praví

pozvedá číši, prý na mé zdraví.

"Mi maestro es putanero!

Křičí school girl v shinkanzenu

"Proč jsi tak sprostá, moje dcero?"

všichni zíráme na mluvící ženu

"Silence! To se nesluší!"

Co ta věta znamená, dívka netuší

pak se slovy "Mi scusi, mi scusi"

ukončila s matkou diskuzi.

Et voilá, il y a une usine!

Křičí řidič limousine,

vezoucí mě zas někam dál

Péroquet jede se mnou- jógu vzdal.

Vystupujeme v Pirate bay

And It´s a really nice place to stay

zahajujeme un conversation

a v příští minutě plujeme na Sion.

Žijeme la dolce vita

v hypermarketech Delvita

nous sommes les étrangers

pocházíme od Angers

Vše co tu říkám je true story

kamarádím se s podivnými tvory

a jestli mi nevěříte- well then

to celé musel být jen sen.

útok mozkových tvorů a Bravo Girls

Tue, 06 Mar 2012 21:32:45 +0100

Připadám si, jako bych se stala obětí romantických zájmu nějakého rozpáleného mozkomora. Jsem hrozně unavená. Asi jsem už na pařby opravdu stará. Někdo mi ukradl celou sobotu a mě teď chybí, nejspíš se rozpadá čas. Alespoň to říká Doktor. Doktor- kdo? No, to je ta základní otázka ve vesmíru. Taky se tam říká, že padne ticho. No, na mě už padlo. Nějak nemám náladu komunikovat, možná za to může můj polorozpadlý laptop, jenž v protestním týdnu taky protestoval, Nebo to byla akce samotného internetu? Nevím, ale po minulém týdnu, kdy jsem byla až přehnaně aktivní (mimo bezdrátové sféry) a potkala nové zajímavé tvory přišel týden absolutní nechuti a útlumu, a přitom to včera vypadalo na skvělý týden!

Představte si, že Major Krusty von Pyžmoň přišel na hodinu práce s textem s přepisem diskuze dívek na webu Bravo girl. Nikdy jsem se tak nebavila! Prošedivělý pán si z prolézání tohoto dívčího serveru udělal koníček, očividně se velmi aktivně zajímá o problémy mladých dívek. Náš ženský kolektiv tak trochu nevěděl, co si myslet, když začal mluvit o orálním sexu a vyptávat se, co bychom dívce Kicince, 13 poradily- má jít na gynekologii, aby uklidnila otce, že je ještě panna, nebo ne? Ale jistě bychom jí neporadily tolik jako ostatní diskutující holčičky, na to, že vybral podle jeho slov nejslušnější příspěvky a dotaz, opravdu asi nikdy nevyjdu z úžasu nad naší budoucí generací. Ael dívky z Krásné jsou možná ještě vulgárnější. Také význam smajlíků pána zajímá. "Pochopil jsem, že dvojtečka a dé znamená cosi jako "výtlem", ale co je dé a dvojtečka?" No co by, překlep. Je vážně škoda, že jsem neměla diktafon, takovouhle hodinu asi už nikdy nezažiji.

V diskuzi jsme s děvčaty pokračovaly ještě na facebooku, během půl hodiny přibylo 95 komentářů, jedna perla za druhou. Jen pro demonstraci:

Katja Shykittenova

Yesterday near Hradec Králové

Krusty je odborník na server bravo girl! Lepší hodinu jsem nezažila (zdvojené dé)

spolužačka1 ‎"...protože by byly SINGLE" :D
Yesterday at 14:48 ·
Katja Shykittenovamě pobavilo " dívka se popisuje jako. ..ta část těla, kterou chlapci nemají, a klidně tam má i svou fotku.." :D
Yesterday at 14:50 ·
spolužačka1: zajímalo by mě, co myslel, když říkal, že tam mají své fotky obličeje nebo *částí těla*?! :D
Yesterday at 14:51 ·
Katja Shykittenovajá doufám, že fakt jen xichtu, ale ono to někdy vyjde nastejno.. Duck face, nebo kachnička?.D
Yesterday at 14:52 ·
spolužačka1: no ale on říkal že tam někdy mají fotky jen částí... tak nějak doufám, že myslel ruce :D
Yesterday at 14:53 ·
Katja ShykittenovaStejně mě dostalo ,jak má ty jejich profily projetý:D
Yesterday at 15:06 ·
spolužačka2: No kurde, děvčata, máme prd intimní život, jak to tak čtu, připadám si méněcenná. xD
Yesterday at 15:06 ·
spolužačka2:Na příští hodinu si připravím tu pasáž, kde Charlotte řekne ta asiatka v Sexu ve městě, že jak nechce lízat pičku, prostě není lesba. A schválně, jestli bude pička obsahovat hvězdičku v titulcích. xD
Yesterday at 15:07 ·
Katja Shykittenovamyslíš pič.ku ? :D
Yesterday at 15:07 ·
spolužačka1: heh, jestli má kicinka takovýhle problémy, tak se možná nedivim, že si to tatínek chtěl ověřit XD btw jestli tam má víc lidí fotku jako bohumilka, tak se nedivím, že si ty profily tak projíždí XD
Yesterday at 15:08 ·
spolužačka2:Za mejch mladejch xchatařskejch let jsme psali pič*a, ale pokrok nezastavíš. xD

Ti, co me mají v přátelích si mohou užít celou diskuzi, ale pro ukázku to stačí. Je krásné, když nás škola inspiruje i v "soukromí", nemyslíte? Večer jsme se spolužačkou 2, čili Spoluďáblicí, pokračovaly v našem kudlančím hnízdečku u vína a kalorických bomb. Jo, byl to krásný večer, krásné ráno, ale zbytek dneška je prostě na nic.

Agrrronomie

Sat, 03 Mar 2012 21:54:22 +0100

Možná se vám zdá ,že napsat článek typu, který píšu obvykle není nic těžkého, i když možná vám to občas nedává smysl. Nechtějte ale, abych psala beze smyslu, Automaticky. Jako dneska.

Celý týden stávkuji proti vlastní stávce, stávkuje i moje tělo a umělecký duch. Do školy jsem páchla jen jednou pro knihu,jinak jsem se té budově vyhýbala jako čert kříži.

Čerti jsou všude.

Můžou za absolutuní zmatení při nové choreografii na zumbě, méně padnoucí podprsenku v bazénu, ale i naprostý vrchol blaha v páře.

Svoboda voní po marshmallow.

Bazánek plný ledové vody, protančená noc v kůži ženy vamp s nově červenými rty. Jako porcelánová panenka.

Nezájem- Zlomení srdce ajťáka. Ind s londýnským přízvukem. Vysvobození! Ne, pro mozek. Absence opilosti.

Šílená noc.

Sama uprostřed alkoholem násáklé společnosti,toulání se po Hradci v ranních hodinách,čekání na noční linku.

Cosi podobného křečovým žilám, nic nedělání p ocelý den.

Agrrr.

horký zelený čaj s výraznější chutí, neschopnost splnit plánované. Všude jsou lidi a krevetí chipsy. Čas letí na hyperpohon. Zářivě rudé vlasy, konečky prstů dotýkající se v homofobním prostředí. Letmé pohledy. Nezájem. Ďábel v mafiánském, výlet po vlnách kubánských. Achivní dramatik. Dlouhá noc nasáklá lihem a kanibalismem. Nic Cave. Filosofie. Půl osmé ráno.

Expozice, kolize.. a katastrofa

Thu, 23 Feb 2012 23:12:30 +0100

Moji milí čtenáři i pocestní, tohle je poslední článek vyjadřující se k té "žabomyší válce" o pojem "spisovatel". Je po bouři. Žáby byly věnovány Francouzům, myši si s dovolením sežeru sama. Už to slovo prosím nepoužívejte, už neexistuje. Bylo to od nás hloupě nerozvážné, že jsme se vůbec do této diskuze pustili, nechť je tento případ ponaučením pro nás všechny, že ne každý má stejný názor jako vy a je schopný diskuze.

Jelikož se poslední dobou zdá ,že tento "spor" byl o mně a o Temnářce, chci všechna hysterická i nehysterická stvoření vyzvat k navštívení kryokomory. Je konec. S Terezou jsme s i vše vysvětlily, jelikož, jak se zdá ,šlo hlavně o komunikační šum. Ano, každá máme na pojem "spisovatel" jiný pohled, to se asi nezmění a věřím, že to dokážeme akceptovat, ale hlavně jde o to vyjadřování. Já jsem si neuvědomila, že to co píšu může být interpretováno jako povýšenost, Tereza zase použila dost vulgarismů, které celou tu diskuzi dostaly na bitevní pole. Obě jsme však dospělé a rozumné ženy, které si vše po vzájemné konfrontaci vysvětlily a dokonce jsme spolu začaly přátelskou diskuzi o literatuře v soukromí! Představy o Xeně a Gabrielle tedy raději nechtě spát a zkuste se sami zamyslet nad tím, co se nám to tady vlastně stalo. A opovažte se hledat zbytky žabích stehýnek!

Můj poslední článek tedy splnil svou funkci a jsem za to ráda, mazat jej nebudu, své články ani chyby nezapírám, ale u Nea Andersona, nechme to už být. Chcete-li se k něčemu vyjadřovat, máme tady téma týdne,ne?:)

odpověď druhé straně cyberválky

Thu, 23 Feb 2012 19:19:54 +0100

Jsou lidé, nad kterými už ani rozum nezůstává stát, ale přímo prchá. Jistě si každý všiml blogové cyberválky ohledně pojmu spisovatelství, která je snad tou nejsměšnější válkou v naší historii a válkou vůbec neměla být. Na jedné straně stojí ti, kteří literaturu studují/studovali (plus pár dalších střízlivých) a na druhé ti, kteří mají pocit, že ji tvoří. Ano, opět budu arogantní, ale opravdu ne všichni, co píšou psát umí a jsou tím, co si JÁ a lidé stojící na "mém" břehu představíme pod pojmem spisovatel. Ta chyba je samozřejmě na obou stranách a mohli bychom začít už obviněním systému slovníků. Co si představíte pod pojmem kočka? Mourka, zrzku, bílou micinku, nebo pěknou ženskou? Co, člověk, to jiná představa, ač se asi shodneme, že se jedná primárně o zvíře. Ukamenujete mě za to, když vám řeknu, že si pod představou kočky vybavím ty dva tvorečky, kteří žijí se mnou? Nemám snad právo takhle o slovu kočka uvažovat? Jistě že mám, a stejné právo mi náleží i u pojmu "spisovatel".

O svém postoji k tomuto tématu jsem již psala a nebudu to nadále rozebírat. Vlastně bych byla ráda, kdyby se tady všichni uklidnili a uvědomili si, že názorová neshoda nerovná se útok vůči někomu. Jestli jsem tedy někomu svým názorem na mém blogu, který zatím existuje ve světě svobodného internetu, ublížila, pak mi věřte, že to nebylo schválně. Jenže je něco, k čemu se, opět masochisticky, vyjádřit chci- Jestliže se můj názor odlišuje od názoru někoho jiného, mohu s ním o tom přeci v klidu diskutovat. To, co se u článků vyjadřujících se k tomu pojmu psalo, byla ale hysterie! Já přeci nikdy neřekla, že jsem vyšší bytost, která má ten jediný správný názor a automaticky nemám ráda ty, kteří to cítí jinak!

Jelikož někoho můj systém náhodně vybraných jmen u článků pobuřuje, slibuji především slečně Tereze Matouškové (Ano ,teď opravdu myslím tebe a ne jakoukoliv jinou Terezu, a ty moc dobře víš, že nejsi jedinou osobou toho jména na celém blogu), že přístě použiji pro demonstraci matematická znaménka. Opravdu nechci být zodpovědná za něčí nervové zhroucení, i když leckteré komentáře tak trochu napovídají, že naši talentovaní blogeři jsou neuvěřitelně přecitlivělá stvoření, nesnesoucí jakoukoliv kritiku, která se vlastně ani přímo jich netýká. Já nemám potřebu se do někoho jen tak navážet, nejsem typ člověka, který se obává konkurence a kope všude kolem sebe. Nemám dokonce ani radost z dusného prostředí. A už vůbec si o sobě nemyslím, že jsem NĚKDO.( A že umím psát)

Ano, ten článek jsem psala, když jsem byla velmi rozčarovaná z reakcí na Srdci blogu a nedokázala jsem se odpoutat od pohledu zatím nedostudovaného "literárního teoretika", který má tu čest se skutečnými, léty prověřenými spisovateli. Uznávám tedy, že mohl vyznět poněkud arogantně a útočně. Kdo mě zná alespoň trochu jistě pochopil, že mi nešlo o provokaci, ani zvýšení návštevnosti, neboť jak radí Lady Vanilka "negativní názor je to pravé lákadlo", ani jsem nechtěla někoho naštvat. Prostě jsem napsala, co jsem měla na srdci. Nevím, proč se mi sem tedy chodí rozčilovat bytosti, které sem normálně ani nepáchnou. Jsem ráda za každého stálého čtenáře, a věřte, že přijímám i kritiku (jak jste si mohli poslední dobou všimnout) , ale vulgární komentáře ne. Někteří lidé takovéto výkřiky cenzurují, já to ale neudělám. Takový komentář neuráží a neztrapňuje totiž mě, ale jeho autora.

Abych nebyla opět nařčena, že se navážím do Terezy Matouškové za něco, co nikdy neřekla, budu citovat:

"Já osobně nevidím rozdíl mezi označením "amatérský spisovatel" a "amatérský truhlář" a myslím, že všem je z tohoto spojení jasné, vo co go a na jaké úrovni to ten člověk dělá.

Poserte se už všichni ze slova spisovatel. Nalepte mu papírovou aureolu a klaňte se mu.
Člověk nejde po ulici, nepadne mu cihla na hlavinku a nenapíše geniální román. Psát dobře se člověk učí několik desetiletí a ano, může to dělat jako amatér nebo začátečník.

Mimochodem, řešit jestli se dvacetiletí začínající autoři protáhnou hrdlem věčnosti a podobné žvásty? Děláte si už prdel? Copak se někdo z nás nějak tituluje? Nevšimla jsem si toho ani u Matta, ani u Sikara. Já se nějakému titulování z vlastních úst vyhýbám, jak čert kříži.

Děláme si své a prezentujeme pouze své výsledky, co jsem si všimla. Dosud jsem nezaregitrovala, že by se nějaký literárně tvůrčí bloger sám sebe nazýval profesionálním spisovatelem. Kdo to tedy konkrétně dělá? Kdy? KDE? Z jakého důvodu si mě/nás tedy vůbec opakovaně berete do huby?"

K tomuto komentáři mohu říct jediné- kdo tady zmiňoval přímo Temnářku, Sikara a Matta? Pokud vím, já ne. Už jednou se slečna rozčilovala u článku, který nebyl mířen na ní. Proto mohu říct jediné- egoismus.

K onomu pojmu "amaterský truhlář" se vyjádřil za mě můj věčný kritik sídlící na blogu edamaznakcempirek.blog.cz :"Terezo Matoušková, například rozdíl mezi amatérským spisovatelem a amatérským truhlářem cítím jako zásadní, poněvadž ono cosi jako amatérský spisovatel jako fakt neexistuje. Ale na druhé straně, copak je to za názor, že, když třeba například zcela nepoužívám mobila. Ono to psaní, jako spisování, je cosi zcela jiného, nežli posílání esemesek, třebaže zdejší domorodci se domnívají, že stejně jako ta esemeska nebo nějaká lokálka v novinách, že stejně tak se píše nějaký autorský text. Zdejší postbolševismus se vyznačuje zejména tím, že setřel rozdíly mezi přesně stanovenými významy, a i tím/proto knižně publikovaným výsledkem tu může být cokoli. Existuje takové jedno hezké české slovo, které zni: zglajšaltování. Normalizace"

Jelikož Tereza přišla křičet na můj blog, vstoupila jsem do jejího temného hnízda a přečetla si krásně wikipedistický článek (protože česká Wiki má vždycky pravdu, že) , abych tedy zjistila, jaký je její názor. Neměla jsem v úmyslu se s ní pouštět du nějaké diskuze, ale nedalo mi to a reagovala jsem na komentář Polgary říkající, že spisovatelem je ten, kdo vydá knihu.

Teď budu citovat sama sebe: " To by byla Tereza spisovatelkou, což (zatím) není pravda."

A co na to Tereza?

"Ano, všichni víme, jak to vidíš ty, napsala jsi to ve svém vlastním článku, tak nechápu tu tvou snahu to všem cpát. Ne, nenasralo mě to tady, není důvod proč by mělo, jak už jsem psala slovu spisovatel se vyhýbám. Ale u Sikara na blogu mi to pěkně zvedlo žluč. Tam to navíc bylo totálně irelevantní a vyloženě trapné. Prostě sis to potřebovala napsat. Asi. Dej si už pohov. Co znamená v této branži, že studuješ literární kulturu na VŠ? Asi toto - máš spoustu teoretických znalostí.

Já studuji biologii a v životě bych si netroufla někoho soudit, jestli je vědec nebo ne.

Měj si názor, jaký chceš, žijeme ve svobodné zemi a já s tebou budu ráda diskutovat, nicméně nechápu, kde bereš ty koule na to, tady lítat a brát si konkrétní lidi do huby.

V mých očích se chováš úplně stejně arogantně, jako někdo, kdy by "sám sebe tituloval spisovatelem", nebo jak si to napsala.

Mimochodem, já osobně Sikara za začínajícího spisovatele považuji, přestože nevydal knížku. Nevím, jestli máš pojem o CKČ, ale já mně se u jeho výsledků ježí vlasy v zátylku dodnes. Prostě je dobrý a dokázal něco, co v této zemi málokdo a pro mě je třída."

Na její temnoblogísek již nepolezu, protože mě nebaví, a proto tento komentář již zůstane na jejím blogu nezodpovězen, abych teda "nelezla na cizí blogy a cpala jim svůj názor". Podle mě tento výrok nepoukázal na mou povýšenost, ale spíše na velmi profesionální slovník jeho autorky. Znovu opakuji, že opravdu netuším, kde se vzalo nařčení, že mám něco proti Sikarovi a nejsem si vědoma toho, že bych mu kdy napsala "Sikare, nepiš, protože nejsi nikdo" ! (Poníci vědí , že se známe osobně a troufám si říct, že jako přátelé) Ano, kdysi jsem ho upozornila, že nemá zkušenosti ani vzdělání na to ,aby dával rady "jak psát", což nebylo z mé strany míněno nijak zle. Jestli z Dona Plcha bude spisovatel ukáže až čas, ale rozhodně mu nechybí píle a nápady,věty do hromady dát taky umí velmi dobře, za což má můj obdiv. Já mu přeji ,aby se jeho sen splnil a aby měl své stálé čtenáře na svém novém blogu, kam se přestěhuje a je mi moc líto ,že to tady zabalil.

K Tereze se s dovolením vyjádřím naposled- to, co jsem tady zveřejnila, není útok na její osobu, jelikož tyto komentáře dobrovolně a při plném vědomí zveřejnila na mém a na svém blogu, a , mohl a může si je pořád přečíst kdokoliv, proto jsem si je dovolila dát do svého příspěvku. Kdyby se jednalo o soukromou korespondenci, samozřejmě by se to tady neobjevilo.

A teď mě omluvte, jdu psát všem Antonínům omluvný dopis, že jsem jejich jméno přiřkla postavě, která se psychicky rozpadne a umře. Text prošel několika úpravami a postava je nyní bezejmenná. Doufám, že mě bezejmenní nebudou žalovat....

krátká povídka o malém obsahu umění

Mon, 20 Feb 2012 00:04:33 +0100

Tak jsem ji napsala, onu šíleně krátkou povídku v er formě, jež si vyžádal profesor pro stylistické účely. Cítím se jako vymačkaný pomeranč, do jehož zbytků se pustila hniloba. Poslední dobou jsem literární outlaw. Vím, že je to povídka stylu "nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším-m-m" , ale nebuďte na ní zlí. Je ještě nedonošená a pravděpodobně umře. Ne, Kočka nikdy nebude spisovatelkou, a ani se o to nehodlá snažit, to už se dřív naučí dělat perfektní loutky!( A nebuĎte na ní zlí a podívejte se tam:))

Bez názvu

Myšlenky na ještě nenapsané dílo, se rozlévaly do všech zákoutí myslícího orgánu. Jako by jej uštknul had. Nemohl se soustředit na nic jiného, byl zcela ochromen tím nenadálým uměleckým vnuknutím! Jako ve snách vzal do ruky tužku a nechal své podvědomí promluvit tajemným jazykem, kterému nerozumí ani ten nejlepší psycholog. Místo písmen se ale ze zkrystalizovaného uhlíku linuly čáry. Oblé čáry plné života, zpodobňující nadpozemsky krásnou ženu.

Antonín se do ní hned zamiloval, byla tak nádherná! Její vlasy se podobaly paletě barev právě vycházejícího slunce, její úsměv se zdál tajemnější než ten, který vlastní prastará Leonardova Gioconda. Oko tohoto nešťastného muže nikdy nic tak dokonalého nespatřilo, jak to že tedy vyšla z jeho nitra? Vzpomněl si na přednášky profesora beze jména o vnitřní kráse. Jeho duše tedy musí být krásná. Najednou si dokázal představit, jak se musel cítit Bůh po stvoření světa. Chtělo se mu plakat.

Od toho dne, kdy poprvé namaloval krásnou rusovlásku se jeho osobnost začala podobat kubistickému obrazu. Dřívější nadějný literát se tak v myslích společnosti znenadání proměnil v šíleného starce, toužícího s největší pravděpodobnosti po jedné z prostitutek z minulosti. Antonína ale pomluvy netrápily. Topil se ve svých znovuobjevených citech, v záplavě imaginárních zrzavých vlasů.

Někdy se mu dokonce zdálo, že ji vidí. Čarokrásnou dívku s porcelánovou pletí v tramvaji, jindy zase na ulici, ale kdykoliv po ní natáhl ruku, nebo zavolal její jméno, které ani neznal, obraz se rozplynul. Říkal jí zrzečko, miláčku, panenko, nejmilejší bohyně. Představoval si, že leží vedle něj když usíná, že se s ním miluje při západu slunce tak krásném jako její vlasy.

Jednoho dne ji znovu uviděl. Seděla na kraji skály a tiše pozorovala klidnou hladinu jezera. Láskou šílený stárnoucí muž sebral všechny své síly a rozeběhl se za svým snem. Utíkal s nataženýma rukama, zdálo se mu, že ucítil její vůni. Tak neuvěřitelně nadreálnou. Nadechl se a ona vůně se rozlila do jeho těla jako myšlenky na ještě nenapsané dílo. Jeho mysl se šplhala do nebeských výšin, zatímco jeho tělo letělo vstříc nezvlněné krajině. A najednou byl konec. Do jeho prokouřených plic se drala voda jíž doprovázela ostrá bolest. Jeho zorničky se naposled rozšířily. A pak ji uviděl. Krásnou zrzavou bytost lehce se pohybující ve vodě. Čarovná kráska jej objala. Konečně se jí dočkal- byla to krásná Smrt.

Nepojmenovaný článek a božská Angelika

Sun, 19 Feb 2012 21:48:22 +0100

Pročítám si všechny ty články a diskuze na téma "spisovatelství" a začínám mít pocit, že jsou všichni příliš přecitlivělí. V angličtině pro tento stav existuje krásné slovní spojení "drama queen". Je to nekonečný boj, ani jedna strana se nenechá přesvědčit, protože slovo "spisovatel" je jenom slovo. Každý jej cítí jinak, tak proč hned páchat blogovraždy?

V posledních dnech tak trochu nevím, kam dřív skočit. Myšlenkově. Ve škole jsme dostali za úkol napsat maximálně stránkovou povídku v er formě. To se mám snažit o uměleckou prózu, na stránku? Už teď vím, že to bude hrozný úpadek. Neumím psát, poslední dobou už ani články. Moje tvůrčí energie odmítá spolupracovat, místo aby se do mých končetin rozlévala rovnoměrně, chová se jako chlap. Vystříkne a konec. Ale proč mi na tom vlastně záleží? Vždyť o nic nejde, je to jen blog, je to jen domácí úkol. Nic co by mělo měnit historii.

Veškerý svůj volný čas teď věnuji loutkám, které mají vyšší účel. Filmový. Jsou tři umělecká odvětví, která mě nikdy nepřestanou přitahovat- malířství, literatura a film. A já se mohu věnovat všem třem! Baví mě to, ale co bude dál? Co budu dělat, až se ten film natočí, až dopíšu své drama a zrealizuji jeho inscenaci, až dokončím školu- jakým směrem se bude vyvíjet můj život? Možná bych měla opět požádat svou milou Angie o výklad karet. Mám strach. Už teď se chovám na můj vkus příliš dospěle a jinak.

Náš nový byt začíná vypadat velmi útulně. Přivezla jsem některé ze svých výtvarně-podvědomých výtvorů a nechala Angie rozhodnout o jejich osudu. Líbily se jí. Dostaly tedy rám, a najednou vypadají jako skutečné obrazy! Je to jako když jsme pracovaly na knížce pohádek pro kulíšky- jakmile dostala obálku a vylezla z tiskárny, byla to skutečná kniha. Moje loutka Wittgensteina s vlasy a oblečením také už vypadá více k světu.

Čtu Neskutečné životy surrealistů a říkám si, že Dalí s Bunuelem byli ti největší umělci. Jejich život sám o sobě je neuvěřitelně poutavý příběh, přemýšlím, jak by vypadal ten můj, kdyby jej někdo napsal. Příběh o mých studentských letech v Hradci po boku Angie, našich literárních pokusech vzniklých z nudy na přednáškách, našich diskuzích o umění a nesmrtelnosti slona, večerech ve společnosti vodní dýmky či kytary. Bylo by to vůbec zajímavé? Je načase se pokusit splnit domácí úkol. Napsat povídku. Ale nejdřív chci oslavit svou skvělou spolubydlící, ale v trochu jiném smyslu než to udělal Lorca Dalímu. Nechci ji sbalit. Tak tedy- myšlenky ven!

Zrozena ze slunce

novodobá Hathor

má kůži z oliv

božská Angelika.

Andělská bytost světla

ďábelského temperamentu

ladných křivek

jež ladí s jejím původem

jazyka z Indie

Čas se zastaví

když rozvlní své tělo

vlní se s ní

a schovává do úsměvu

skrze jiskru v očích

jak z obrazu

Má drahá markýza

sestra šílené Sachmet

jíž ukrývá má osoba

leští pomyslný křišťál

rozumí budoucnosti

Karty jsou vrženy

zeptej se mumií

kdo je krásná Angelika

ta z Máchových povídek

se jí nevyrovná