Nadreálná osobnost kočičího čumáku

Jsme hrdí na fotbalisty, ale na umělce ne

29. prosince 2010 v 23:01 | Dubious cat
Můj dnešní večer patřil kultuře. Vlastně skoro celý den, jelikož už odpoledne jsme zase trénovali mozky při hře Český film(a následně i večer). Vlastně bych mohla říct, že celý můj dnešní den patřil filmu, aniž jsem nějaký viděla. Zúčastnila jsem se totiž vernisáže výstavy filmového plakátu!

Klidné svátky- klidné hrátky?

25. prosince 2010 v 18:15 | Dubious cat
Milé děti!

Vánoční čas je sice ještě pořád v plném proudu, ale to hlavní se již odehrálo- dárky rozdány, láhev vaječňáku se blíží ke dnu a po cukroví se též práší.
Byli jste letos hodní stejně jako já??:) Tento rok zvítězily dary srdci a kůži milé bez potřeby manuálu. Měkouše, měkouše- juu! Jako malá jsem z nich radost neměla, ale teď je velmi oceňuji- no vždyť mi sluší!:) Téměř žádné dary, co jsou potřebné, ale moc nepotěší( nebím, proč každý takto mluví o ponožkách, vždyť bez nich se nedá žít!) i když.. Machkův etymologický slovník.. no potěší:)
Studium je zkrátka důležité a ačkoliv nevím, co si s 60 let starým slovníkem plným slov, které se snad ani jazyku českému nepodobají, počnu, vím, že jej potřebuji- alespoň to říkali ve škole. A tma maj vždycky pravdu!
Ježíškovi moc děkuji, nebýt tohoto dárku, bylo by mi asi navždy zatajeno krásné české slovo- PSOSER( Kdo napíše, co to znamená- má u mě.. streptokoččí krmení)
Ale to nebyl jediný vydařený dárek. Už se vám někdy stalo, že jste někomu dali to, co on dal i vám??
Od včerejšího večera se já i můj bratr můžeme pyšnit tričkem LEGEN-wait for it-DARY:D No není to krásná hříčka osudu? ( Víte jak bych mu to triško záviděla?? Vždyť je tam Barney!!)
Byl to zkrátka veselý večer započatý výpravou ke známým pro rybí polévku. Šla jsem v dešti s tatínkem pod mým rozbitým deštníkem a říkala si, že už se to s ním fakt nedá, vždyť jsem byla celá promáčená! Naštěstí jsem pod stromečkem našla nový- krásný, fialový a chlupatý:)
Ti dobří známí lidé nás k sobě hned zatáhli a panákovalo se, já naštěstí hrdě pila jen o něco ostřejší vaječňák, jinak věřím, že by mi bylo na konci dne hodně blbě, a to by si ten alsaský Pinot GRIS nezasloužil :)
Vánoce mají být veselé a letos veselé opravdu byly- tedy dnes. Po denní dávce nesnesitelného čtiva jsem si s rodiči chtěla zahrát onu skvělou hru- Český film otázky a odpovědi. Už jsme rozdělovala karty když najednou moje drahá máti vykřikla- naše milovaná kočička Baruška chtěla vyšplhat na vánoční stromeček a ten že byl vratký, hned klesl k zemi. Nevím, kdo byl vyděšenější- jestli máma, nebo kočka, ale naštěstí ke ztrátám na životech nedošlo. I když.. jedna koule to odnesla:) Hru jsem kupodivu vyhrála a dostala chuť podívat se na nějakou tu pohádku, když jsou ty svátky. Včera jsem si nahrála totiž jednu, ve které hraje můj milovaný Vojta Dyk..Teda lidi řeknu vám, horší pohádku jsem už dlouho neviděla! Jako jediná z rodiny jsem ji vydržela až do konce, protože láska hory přenáší a Vojta je prostě roztomilý.. Byl to takový biedermeyer- totálně o ničem! ( s podivnými kostýmy, ještě horší hudbou, příběhem a násilnou edukací angličtiny)
Takže jdu raději zase číst, nebo si spravím chuť SHREKEM 4, pak zkusím další pohádku a tím promrhám šanci na úspěšné složení zkoušky..
Takže pěkný svátky a kdyby se vám náhodou můj blog zdál dostatečně "rokový"-zde je možnost se vyjádřit:)
www.tophudba.blog.cz

Musí to bét Maryšo?

22. prosince 2010 v 20:31 | Dubious cat
" Já pán-ty pán, ale kdo má peníze- je ještě větší pán!"
Nebýt Cimrmana, mám depresi, ale jelikož znám snad veškeré repliky z těchto ryze českých her nazpaměť , jsem schopná smát se i u díla tak tragického jako je Maryša.
"Tak sem si sliboval, že až budeš mó ženó, všechno pro tebe udělám, co enem si budeš přát. jen abys byla u mně spokojená a ščasná. A zatím- podivé se na mě- podivé se na sebe. Na hromech líháme, na hromech vstáváme,- Je teho potřeba? Musí to bét?"+ a já už nemůžu, jelikož si hned vzpomenu na geniální výstup pana Svěráka v roli Práchenského alias Vavrocha.
Jo,jo- i při Jiříkově vidění jsem měla tendence sklouznout k Cimrmanovi, ale za to může ten Blaník:)
Včera jsem vyrazila ven s kamarádkou na druhou Vánoční akademii našeho bývalého gymnázia- už dlouho jsem se tak nebavila! Studenti se do toho totiž pustili skutečně s vtipem, a to já ráda. I když vystoupení třeťáků mě na chvilku vyvolalo malý flashback- sehráli totiž televizní vysílání o Vánocích i s reklamami, tedy hlavně reklamami. Jakmile jsem uviděla trošku upravenou scénu z reklamy na "tekutý chléb národa našeho", vzpomněla jsem si na hromadu učiva, co straší u mě na stole.
Sakra, člověk si jde odpočinout do divadla od Jungmana a Dobrovského a co tam nevidí? Tyhle dva!
Bylo to velice povedené a pozdější reklamová Karkulka? Málem jsem brečela smíchy- jen si to představte: Karkulka jde temným lesem, do toho hraje Růžový panter a náhle příjde na scénu "vlk" v růžovém prostěradle s úchylným maniakálním výrazem. Čekáte, kdy se jí začne ptát na obsah košíčku a on najednou spustí:" Ne, nebojte se- nejdu ji sežrat, jsem její hypotéka!"
Ani klasické Karkulčiny otázky na vlčí babičku nezůstaly v původním stavu. " Babičko, jak to že máte takový objem?"
" To ne já- to moje Shauma!"
Doufám, že existuje nějaký záznam, protože tohle se děckám vskutku povedlo! A to nemluvím o MISS EKO v podání 5 nejkrásnějších "dívek" z prvního ročníku- tedy vlastně chlapců:)
Musím říct, že gepardí šaty v kombinaci s ponožkami jim opravdu slušely- a nejvíce mě rozsekala Hana Fontána !
Samozřejmě dívky nezapomněl"y" zmínit, že si přejí světový mír a třídí odpadky.. Ach, jak já bych se hned vrátila do těchto let a pořádně se vyblbla!
Jenže já už jsem holt velká a bude ze mě selka..(blbnu) A tak vám přidám alespoň pozitivní verše:

Na pánvi se peče ryba,
nejíst ji- to by byla chyba!
I když její smrt byla jistě hustá-
zatraceně, je neskutečně tlustá!

Včera je přinesli- hned vykuchali,
kéž by tak jeho osud znali-
nemohla jsem se na to dívat,
vždyť i kapři umí zpívat!

Sek- a plutev je v tahu-
snad ocení po smrti mojí snahu-
být to na mě, žije dál ve vodě
a zdraví mé duševní- by bylo hned v pohodě!

Teď už se ale ryba peče,
bohužel- nikam neuteče!
Zaplatila životem za můj hlad-
a tak se nedivte. že kapr nemá svátky rád!

+ A. a v. Mrštíkové, Maryša

ha ha ha, směji se jako Achmed..

19. prosince 2010 v 20:44 | Dubious cat
Je poslední adventní neděle, moji rodiče jako obvykle sledují detektivku od Agathy Christie a já přemýšlím, zda-li jsem nezapomněla něco koupit, aby pod stromečkem nedošlo k faux-pas.
"Mńáááu!" Můj růžový mobil hlásí sms- píše mi děda Mráz, tedy můj mladý, milý, úžasný ruský kamarád Alex.
" Are you in christmas mood?" ptá se mě, a na mém obličeji se rozzáří úsměv. Z části skutečný, jelikož mu musím odpovědět v angličtině, což já velmi ráda, ale z té druhé ironický.
Vánoční nálada? Právě jsem dokončila přáníčka s pandím betlémem pro mojí drahou máti, vytiskla je, je mi zima, moje kočka chce mít sex a já dneska přečetla jen velmi málo. Ho, ho, ho, Vánoce!
Mám chuť zahrát si hru- zastřel Santu brokovnicí. Nevím jestli něco takového je, ale jestli ne, někdo by ji měl co nejdříve vytvořit.(Sikare?)
Když můžeme létat na koštěti a hrát famfrpál, proč tím koštětem někoho v červeném nezabít? Samozřejmě mám namysli toho obtloustlého coca-colu pijícího tyrana krásných bílých sobů. Mám ráda plno věcí z Ameriky a Británie, ale zrovna tohohle dědka by si mohli nechat. Má kočka mrouká na souhlas.(Tedy ona mrouká, respektive řve již třetí den a noc v kuse)
Přemýšlím, zda-li bych neměla také dezertovat k elefantismu- přeci jen, mamut má děti rád, nepije vodku a vypadá velmi mile. A ty kly! jenže já nejsem ten typ člověka, který by rád kopíroval druhé. Už proto slavím Vánoce po svém. Od teď nazývám tyto svátky Streptonoce. Důvod? Vždycky mě v tuto dobu navštíví nejedna streptokočka a mňouká, škrábe mé hrdlo a chce si hrát. Nejde tomu odolat- krční streptokočky musí být něčím obdarovány. Naštěstí dnešní penicilinový trh nabízí širokou škálu antibiotik, takže se nemusíte bát ,že streptokočky vaše dárky brzy omrzí.
Ale od té doby, co tyto potvůrky pěstuji pro pobavení, si přeji, aby se s nimi nemuselo potýkat tolik lidí jako v předešlých letech a všechny zůstaly naživu někde daleko od nás. To samé platí o ejčajvíčkách a chřipkoskocích- žijte blaze a dlouho, ale používejte antikoncepci!:)
A tohle poučení platí i pro vás- milí čtenáři a čtenářky, jelikož si myslím, že nechtěných a opuštěných dětí je na našem světě už moc. Přála bych si, aby se všichni chovali zodopovědně a prožili velmi kvalitní životy, protože co my víme, co nás čeká dál?
V tuto chvíli mám ale jen jedno naléhavé přání- milý Ježíšku, mohla by ta kočka už přestat toužebně řvát?

THE víra netopýra

18. prosince 2010 v 21:44 | Dubious cat
Druhé kolo Theiny soutěže, tentokrát na téma " víra" :)

Již od deseti let na mne každé léto působí američtí poslové té jediné pravé a neotřesitelné víry, abych se přidala na jejich stranu- stranu církve bratrské. Samozřejmě, jejich působení není nijak násilné, jako tomu bylo například u Indiánů, naopak je velice něžné- skrze výuku angličtiny. Teď je mi něco přes 19, English campů jsem absolvovala zhruba kolem deseti, a já se sama sebe ptám- dostali mě? Jsem věřící?

V mé mozkovně je ticho- jako vždycky, když mi někdo tuto otázku položí. Je to stejné, lehce trapné, ticho, jako když se vás někdo zeptá, zda-li chodíte s tím klukem, který stojí vedle vás, a pod vlivem alkoholu se k vám docela má. Co odpovědět? Tak trochu doufáte, že to udělá ten druhý(kterého tajně milujete), ale ten mlčí...Proč nejsem schopná říci- ano, jsem věřící, či ne-jsem nevěřící? Do kostela nechodím, bavilo by mne to asi zhruba stejně jako přednášky z literární teorie, písmo svaté mi občas připadá naivní, papeže ani jiného církevního hodnostáře neuznávám, ale přesto jako by se někdo ve mě bál říct ono ne. Co když Bůh skutečně existuje, a já jej svou negativní odpovědí od sebe odeženu?
Sice mi je biblický Hospodin poměrně nesympatický a rozhodně si nemyslím, že někde v nebi sedí starý pán se svatozáří a poslouchá naše motlitby, (neviděli by jej snad astronauti?) ale zase se ozývá mé bohabojné já, které si uvědomuje, že Bible jest dílem člověka. Desatero, které obsahuje pár dobrých rad, bylo napsáno člověkem. To člověk si přál, abychom nezabíjeli, nemilovali se bez sňatku, ctili rodiče, nekradli, nedělali si dobře- zkrátka ten diktátor není Bůh, ale autor zákona.
Ve jménu Boha ale lidé stejně zabíjeli nevinné, obírali chudáky o majetek- ano, teď mluvím o církvi, jenž na lidském strachu z osamocení získala neskutečný majetek. Každý člověk v tísni, ať je věřící, či ne, padne na kolena a prosí onoho Boha o pomoc. I já jsem kolikrát podvědomě Boha volala a doufala, že vše dobře dopadne . A zatím žiji! Jenže mé racionální já si myslí, že to nezařídil Bůh, ale prachobyčejná náhoda, čili štěstí. Jsem totiž po otci- na co si nemohu sáhnout, tomu nevěřím! A někdy nevěřím ani sama sobě. Mám strach, že udělám nějakou chybu, že jsem jich už za svůj krátký život udělala moc, že zkrátka- až se eventuálně setkám s Bohem, pošle mě do háje, jelikož jsem se nechovala tak, jak jsem měla. Kéž bych tak mohla vzít své hříchy zpátky!

Mí američtí lektoři mi vždycky říkají, že stačí zajít do kostela a ze svých hříchů se vyzpovídat- Bůh mě miluje a vše mi odpustí. Dokonce i mou nevíru v něj! Ale co když vlastně možná věřím? Připadám si tak zmatená a leckdy, když se nacházím na nějakém "posvátném" místě, cítím kolem sebe zvláštní energii. Je to snad Bůh? Kéž by byl, cítila bych se mnohem lépe, kdybych měla jistotu, že alespoň někdo mě má rád a bude vždycky se mnou.
A takových lidí je na světě jako mravenců- všichni máme strach, všichni potřebujeme jistotu, všichni potřebujeme někoho, kdo vyřeší naše problémy. Avšak já ty své nedokáži odevzdat nějaké církvi- instituci, která na mě zbohatne a přinutí mě v neděli ráno vstávat. Raději svojí duši umořím černými myšlenkami a vzpomínkami, než abych je někomu řekla! Jestli je Bůh takový, jaký by být měl, stejně o tom všem ví, a není tedy třeba to vyslovovat nahlas. On mě přeci zná nejlépe a snad mi odpustí i to, že si nejsem schopná zapamatovat ani jednu celou modlitbu.

Jen jednou v životě jsem v chrámu Sacre Coeur prosila pod srdcem jeho syna Ježíše, aby moji osobu citově spojil s jedním chlapcem. Je to asi tři roky zpátky. A výsledek- jsem stále v začarovaném kruhu, mé srdce je infikováno a rozsápáno na cáry zároveň, a kdykoliv je šance, že se rána zacelí- lup. Nová rána přichází. Už nikdy, nikdy nebudu tak hloupě zbrklá a nebudu se na Ježíše, ani na Boha obracet kvůli takovéto věci. Už nikdy si nebudu přát něco, co mě následně může ztrápit ještě více. Už nikdy nechci podlehnout slabosti. Jako hrdá kočka olížu své rány, zvednu hlavu a půjdu dál. Má bohabojná část totiž doufá, že mě Bůh dlouho trpět nenechá-ač racionální já hned připomíná, jak trpěl jeho vlastní syn. Ne, přeci si to nezasloužím, jsou horší lide než já! A možná se skrývají pod ušlechtilým závojem víry. Nejsou snad příběhy zneužitých dětí pravdivé? Jak se na to Bůh může dívat, když v jeho jménu kněží znásilňují malé chlapce? Ne, já prostě nemohu patřit k žádné skupině věřících- katolíci, pravoslavní, evangelící....- ti všichni věří ve stejného Boha, ale navzájem si mezi sebou dělají naschvály a víru v něj hlásají každý jinak.
Podle mě však jejich interpretace víry není důležitá- ať už věříte v Boha, Budhu, Aláha, Kršnu či Mamuta, je to vlastně jedno. Nikdo z nás neví, jak to ve skutečnosti je- potrestá mě snad Aláh za to,že jsem celý život věřila v Boha a naopak? Já myslím, že nikoliv. Já totiž věřím, že onen "Bůh" se skrývá v každém z nás a ve všem kolem nás- Bůh je příroda, vzduch, naše mysl , chemické reakce- je jedno jakým způsobem v to věříme, důležité je, že v něco věříme. Věřím tedy v Boha? Ticho. Ta otázka asi nikdy nebude plně zodpovězena, stejně tak jako pravý důvod mé existence.

Impérium vrací úder

15. prosince 2010 v 17:59 | Dubious cat
Asi před 5 minutami naše vycházející literární hvězda publikovala další pokračování Ouki a Yukiny...
Jelikož první díl mě, coby člověka zabývajícího se literaturou ve všech směrech, velice pobavil, lačně jsem začala číst a zjistila, že musím poněkud upravit svou výpověď:

Jestliže jsem si myslela, že nic horšího a déčkovějšího se nedá napsat, pak jsem neměla číst ono pokračování-Ach můj Darh Vadere, co to je, u Yody??
Mám-li se pokusit o objektivní literární kritiku- autorce chybí cit pro jazyk, má velmi zvláštní slovosled- působí někdy až středověce. Používá zastaralé tvary sloves, kvalita replik postav je velice nízká a co se týče děje- nuda, nuda!
Autorka totiž patrně sama neví, jak má její příběh pokračovat, vše působí velice "odflákle" a nepromyšleně. Jediné, co se z celého textu, ve kterém autorka používá své oblíbené slovo "trapné" poněkud mimo mísu,  dá zjistit, je původ autorky- zdá se, že pochází z oblasti Slezska viz . "Jen kvůli toho jsme ji vyhodili z organizace a málem zabili!"  ( www.yuripovidky.blog.cz)

A co na to vy, mí milí blogeři? Chtěli byste snad, abych i já dopsala pokračování??:)

mindfuck jak by řekl Sikar

14. prosince 2010 v 17:29 | Dubious cat
Vážně jsem si myslela, že bez blogu dokážu žít. Spletla jsem se! Tento blog je totiž to jediné, co mi může pomoci zvládnout všechna úskalí mého života. 
Už znám datum své zkoušky z literatury, knihy čtu jak šílená čivava, ortoepii prý budou řešit až v lednu a ještě ke všemu- jsem trapná.( Jo,Jo, obvykle bývá "okurková sezóna" až v létě!)

Vím ,že jsem se měla na slečnu Yuri vykašlat, ale někdo ve mě si vzpomněl na reklamu "old spice- důkaz místo slibů" a musel dát slečně najevo, že si sice nemyslím, že umím kdoví jak psát, ale to co napsala ona- to je prosím znásilnění literárního žánru v přímém přenosu. A to se trestá!
A pak se dozvím, že nejen že trapně píši, ale že i já sama jsem dokonce trapná. Nevyvracím. Ale nebylo by fér, kdyby autorka tohoto hodnocení mé osoby mohla býti konkrétnější? Vážně bych se chtěla stát nadženou a ovládnout svět!!! :)
Ne, nebudu to řešit, stejně vím, o co jde- když se totiž podíváte na blog té dotyčné osoby, zjistíte, že je celý růžový a směje se tam na vás  vyphotoshopovaná Miley Cyrus. A tím se všechno vysvětluje!
Možná jí tak popudil Samohanna zvaný Montana, jelikož si jej ve své hlavince spojila se svým idolem, tou, kterou krmíme streptokočky.  Je velice smutné, že dnešní mládež nejprve nadává a pak... no stejně si to nepřečte. Ale možná také poslouchá Lady gagu..... Sakra já jsem ale diskriminant !!! :) ( nebylo to něco v matice??)
Mrzí mě, že již nemohu říct, že na můj blog chodí pouze inteligentní lidé.. . Ale naštěstí vás je většina většiny a za to vám děkuji!

Trapný! píšu líp

13. prosince 2010 v 21:18 | Catsbury
drazí blogeři!
Také jste se již setkali s Yuri?? :) Je to bloQuerQa přímo k sežrání! S radostí bych se do ní zakousla, ale ne, moje panička mi to zakázala. Prý bych dostala žaludeční vředy....

Ho Ho Ho , řekl Santa Klaus a uklouzl....

13. prosince 2010 v 15:39 | Dubious cat
Z Boží peřiny stále padá sníh, a mí přátelé s mým bratrem v čele si pro tento čas vymysleli novou sportovní disciplínu, pro kterou mě napadá snad jediný název- hajzlování. Ve stavu,kdy svému žaludku dali více než mnoho alkoholových dárků, vytáhli z kamarádovy garáže záchodovou mísu a připevnili ji na staré lyže. Ho ho, od teď ať si sáně nechá Santa na severu!
Už se těším, až se o této novince dozví a vymění soby za hajzlíky z OBI , to budou pane teprve Vánoce v hajzlu!
Avšak neměla bych si z toho dělat srandu- Vánoce jsou přeci svátky klidu a míru, kdy Ježíšek, čerstvé novorozeně, táhne pytel s dary, a za jediný večer tak obšťastní všechny děti v České republice ( a možná i na Slovensku)! A pak vyčítejte velkým obchodníkům, že využívají dětskou práci!

Už jako malá jsem přemýšlela, jak to to malé miminko všechno zvládne samo a ještě ví, co si přeji. Zatracené děti, proč jsme si nechávali lhát? Vždyť láhev od Coca-coly mluví jasně- žádné mimino, jedině děda v červeném! Je jedno,jestli mu říkáte Santa, Nöel, či děda Mráz, protože .. A TEĎ DĚTI ZAVŘETE OČI A NEČTĚTE- jsou to pokaždé vaši rodiče. Ti, kteří tahají tuny tašek, utrácejí peníze , stresují se a přibírají díky cukroví! A já bych si tak přála, aby to tak nebylo, aby Vánoce probíhaly skutečně v klidu a míru!
Každý rok maminka totiž nadává, že musí péct cukroví a my to pak "nežereme". Každý rok jí říkáme, že nemusí- stejně tak jako kupovat milion dárků, zdobit byt a blbnout s adventním věncem. A stejně nás nikdy neposlouchala. Letos to ale vidím o trochu nadějněji- sice už máme stromeček, matčina skříň již dárky očividně taky obsahuje, o cukroví už jsem taky něco slyšela- ale - žádný adventní věnec nezdobí náš stůl!(A od Barborky, ani Mikuláše jsem nic nedostala) Nevím proč, ale mám z toho radost. Tento rok totiž beru všechno jinak- jsem už asi dospělá. K Vánocům vlastně nic nechci- vždyť vím, co dostanu a jestli pod stromečkem bude i něco jiného, budu ráda, že mám alespoň nějaké překvapení. To je to,co má na Vánocích člověk nejvíc rád, ne? I když... Mě vlastně v posledních letech těšily hlavně ty prázdniny- to se letos mění. (Však víte, kolik toho musím přečíst a ještě se k tomu učit!)
Tyhle Vánoce budou něčím zvláštní- hrozilo,že je poprvé budeme slavit sami, tedy jen rodiče a já s bratrem, což by mi je teprve zkazilo! Já jsem totiž nejraději,jsme-li všichni pohromadě s dědečkem i babičkou. Babička nic slavit nechce ( ale kdo jo?) , ale i přesto si myslím, že by neměli být s dědou sami. Vždyť upřímně, kolik takových Vánoc ještě spolu prožijeme? Přeji si, aby jich bylo hodně. To je to jediné, co si opravdu přeji k Vánocům a to jediné, co mi může dát jen Ježíškův božský otec. Chci, aby i moje malá mimisestřenka měla možnost krásného dětství s prarodiči a nejen se stárnoucími bratranci a sestřenicemi. V sobotu jsme totiž slavili sestřenčiny 18ky a v tu chvíli, kdy jsme všichni, celá rodina, seděli u jednoho stolu jsem si uvědomila, že až naší malé bude 18, okolo ní budou samí téměř důchodci! Kéž se u toho stolu sejdeme všichni jako v sobotu ( s pár dětmi navíc), to bych si vážně přála !

Skrytá naděje

12. prosince 2010 v 21:26 | Dubious cat
BAF! To jsem zase já,již lehce mozkošílející Dubious cat!

(Já vím, že jsem vyhrožovala, že se tu nezjevím)

Hrozivý seznam čítající 89 + 6 knih(těch šest je "dobrovolně" odborných) se pomalu začíná zelenat. Každou přečtenou položku si totiž označuji barevně, abych měla přehled o svém utrpení. ( utrpení mladého Werthera jsem naštěstí již četla před rokem).
Po vzoru rudozadnicových soudruhů a jejich pětiletek jsem se ze zoufalství uchýlila k matematice a spočítala si, že pokud budu schopná přečíst denně pět knih, zvládnu již zbylých 65 knih přečíst za 13 dní. Když dnes půjdu spát tak "brzy" jako včera, možná se mi číslo podaří ještě trochu zmenšit, ale patrně toho už mám dnes dost:

Tylův Švanda dudák,
hloupým mužem se mi zdá,
jeho dívka- pěkný chudák!
On nemá peněz- žádná mzda!

To Naši (vaši) furianti,
ač postav tam jak na orloji,
to zajisté jiní jsou amanti-
neustále ve zbroji!

Dnes utkal se miláček národa,
jistě víte, že na mysli mám Tyla,
s národním zrádcem- jaká náhoda!
Karlem Sabinou- však legrace to byla

Pochmurné Erbenovy balady,
z nichž složena jest Kytice,
do zvláštní stáhnou vás nálady,
jíž nezažijete již nikdy více!

Avšak poslední zmíněné není zlo,
stejně tak jako Borovský,
to jentak z mé huby vyklouzlo,
vždyť jest to dílo obrovský!

Když Božena vzpomíná na učitele,
stále cítím kletbu Babičky,
Přiznám se- to dílo mi je u ---
notebookové krabičky!

Nerudovy Večerní písně,
ač příliš je nemusím,
dostaly mne z časové tísne,
teď další číst se pokusím.

Teď půjdeme Vladimíra křtít,
jelikož jsem četla dost,
A potom snad budu sladce snít-
jen tak sobě pro radost!




Já píši vám- co dodat víc?

11. prosince 2010 v 22:16 | Dubious cat
Moji milí!

Jistě jste si již sami všimli, jelikož jste tvorové velice inteligentní, že se počet mých článků v poslední době poněkud snížil(ale doufám že ne i kvalitativně). Je to tím, že mě bohužel zase dohání školní povinnosti a šílení s nimi spojené- příští týden si jedu pro autogramy do indexu ( mám  všechny zápočty, jó!),což je akt velice pozitivní, ale .... Lednové zkoušky se zatraceně blíží!
Včera jsem si vytiskla seznam povinné četby a zjistila, že zhruba do půlky ledna mi zbývá přečíst 77 knih!  Když vezmu v úvahu, že se ještě budu muset nějakým způsobem naučit teorii a celou ortoepii s úvodem do studia jazyka, že pojedu slavit narozeniny své sestřenice, každé pondělí ztratím 2 hodiny v práci, ráda spím, budou Vánoce, silvestr..- zkrátka mám na to  maximálně 3 týdny!:(

Psaní na blog považuji za terapeutické cvičení- proto s tím nehodlám skončit, ale na druhou stranu, jistě pochopíte, že nebudu mít příliš času číst všechny vaše články a psát tolik jako do teď.
Rozhodně budu stále pokračovat v abecednostech, theině literární soutěži a tématech týdne. Streptokočky jsem poslala na výzkumnou  misi do Amsterodamu, a co se týče Samohanny zvaného Montany- doufám, že se mi podaří  najít čas alespoň  na jeden díl:)

Snad vás tedy má osoba nezklame a neotráví tolik, jako  kritiky Standova výběru článků z tématu týdně (kde byl zmíněn i můj příspěvek) - to by mě vážně mrzelo! (Nerada otravuji hodné osoby)

Přeji vám krásný večer, dobrou noc a dobré ráno a mooooc vám děkuji za vaši přízeň a komentáře! :)

             Dubious (strepto)cat

Vzorově o vzoru

7. prosince 2010 v 21:46 | Dubious cat
Za mlhou hustou tak, že by jí Hradci záviděl i Křemílek se soudruhem Vochomůrkou, se nachází ubytovna, ve které najdete překvapivě autorku tohoto blogu. O čem asi přemýšlí, ptáte se? Hned vám to poví....

Dnešní seminář světové literatury stál za to. Pan magistr se nás totiž lišácky zeptal, proč si myslíme, že nás nechal číst Krále Oidipa a tu slátaninu zvanou Gargantua a Petranguel. Nastaly vyžádané 2 minuty ticha na přemýšlení. Nakonec jsme se ale kupodivu odpovědi dobrali- Sofokles, autor Krále Oidipa, je vzorem vysoké antické literatury. Oproti tomu Gargantua je vzorovou ukázkou té takzvaně pokleslejší středověké. Není to však tak, že by byly středověké vzory špatné, jen se na člověka dívaly prostě jinak. Antický člověk viděl vzor v dokonalosti, v naprosté kráse.Oproti tomu středověkému člověku šlo sice také tělo, ale trošku z jiného pohledu. Dnes bychom jej nazvali vulgárním ( jak to vypadá naleznete zde)
Jistě znáte sochy Discobola a Priamose, takže se vás ptám- kdo z pánů má větší penis a proč?
Než na to příjdete, opustím s dovolením dobu antickou a středověkou a přispěji s něčím ze současnosti.
Celou cestu ze semináře jsem totiž přemýšlela, kdo je vlastně mým vzorem. Co se týče mužské krásy, je to jasné- již delší dobu obdivuji svaly a dlouhé vlasy Anthonyho Kiedise(RHCP). Je mým oblíbeným zpěvákem, platonicky jej miluji, takže kdybych byla čtenářkou BRAVA, řekla bych, že je to můj idol. Je však mým skutečným vzorem? Není, stejně jako další mí oblíbenci ( Kurt Cobain, Jimi Hendrix, Jimmy Morrison, Flea, ...) Proč? Protože kdybych si z nich chtěla brát příklad, tak již dávno není studená hmota jediným sněhem, který znám prakticky. No jo, je to tak- 95% mých vzorů bere či bralo drogy. To je pozitvní, že?
Další možností pro vzor z řad celebritních je geniálně šílený umělec- sám Salvador Dalí. Ach, jak já jeho obrazy miluji! Avšak být jako on bych nechtěla. Tento člověk měl polovinu života panický strach z žen, liboval si v exkrementech.., a tak celkově byl úplně jinde. Také byl asi velmi sebevědomý a pyšný. Ne ne, to já nikdy nebudu. Zbožňuji jeho styl malby a Bůh ví jak moc bych chtěla umět pracovat se štětcem a barvami jako on, avšak nechtěla bych umět to samé co on. Chci být totiž originální a svá.
Když oprostím svou mysl od úžasně krásných a umělecky nadaných bytostí, dojdu k závěru, že moje já má ještě přeci nějakou šanci pro vzor. Moje nejlepší kamarádka je vzorem dokonalého studenta a milého a nejúžasnějšího člověka, co by se pro druhé roztrhal. Šíleně ji obdivuji, že je je schopná pracovat do školy, aniž by měla den před termínem odevzdání práce či před písemkou. Ona zkrátka ví, jak si rozložit čas a má dostatečně pevnou vůli na to, aby otevřela učebnice. Chtěla bych být jako ona, ale přeci ji nemůžu kopírovat!:) A tímto jí chci poděkovat za její trpělivost s mou osobou a za legendární věty typu" Neříkej ,že se učíš?!" Já ji zkrátka miluji.

A co rodiče? Jistě vás taky napadli, ale ne- ač své rodiče miluji snad nejvíc na světě, nechci být jako oni. Já mám touhu projevovat se i jinak, než chodit do práce a mít rodinu. Já chci být někým! (Avšak něčím vzorem ani ne- to bych snad nikomu nepřála:)
Jsem tedy člověk bez vzoru kráčející osaměle mlhou svého vlastního života? Jistě že ne! Mým pomysně nejbližším vzorem totiž vlastně někdo opravdu je- tři, dva, jedna- teď- Jára Cimmrman!
Člověk naprosto dokonalý-chytrý a vynikající ve všech oborech. Stejně jako já! :) Avšak oproti němu mám jednu velikou výhodu- já existuji. (takže jsem vlastně originálnější)

P.S: pokud jste si již hlavu zlomili nad tou zásadní otázkou, zde je odpověď: Priamos, jelikož jeho úd symbolizuje plodnost a tak vůbec- je šeredný, takže si to musel něčím vykompenzovat:)

grilované Kuře

4. prosince 2010 v 20:55 | Dubious cat
Začínám být vážně tragická. Ráno se mi jako obvykle nechtělo vylézt z teplého pelíšku, a nejen proto, že mi byla zima. Rozhodla jsem se totiž celý dnešní den věnovat povinné četbě. Avšak klasicky jsem s povinnostmi čekala až na dobu poobědovou. nemá přeci cenu nic začínat, když vstávám kolem půl jedenácté! Alespoň jsem si ale trošku uklidila v pokoji. K obědu jsme měli grilované kuře a bylo faaakt dobré. I když poměrně malé. Oběd mě inspiroval k zahájení četby Kuřetem melancholikem od Šlejhara. Toho názvu jsem se bála a mé obavy se naplnily.
Už ten začátek! Chlapcovi zemře maminka a on to nechápe jako tragedii. Dlouhé rozebírání pohřbu na dvaceti stránkách mi nepřipadalo nutné, ale od té doby jsem to brala jako fakt. Prostě dítěti umřela matka. Žádné velké truchlení. Život. Kéž by mi tento postoj ale vydržel po celou knihu!Jakmile se schylovalo ke konci, kdy byl chlapec značně týrán svou macechou, otcem a zlým služebncitvem, a zdegenerované kuřátko bylo trápeno bezcitnými sourozenci, začalo mi být poněkud smutno. Ve finále, když chlapec umíral opuštěný, ztýraný v kůlně, volal maminku a společnost mu dělalo jen podobně ztrápené kuře, které hned po tom jistě zabili- přiznám se, rozbrečela jsem se jako malá holka. Nevím, jestli mě rozesmutněl tolik osud ubohého dítěte, či toho postiženého kuřátka. K postiženým zvířátkům mám přeci jen vztah. Vždyť moje Bětka je taky taková! Malý mrzáček, rozdílný od ostatních, kterého by stará kočka nejraději zabila jako myš. Naštěstí ji "jenom" mlátí, ví, že kdyby ji zabila, už bych jí nedokázala mít tolik ráda. Když Šlejhar popisuje kuřátkův tupý pohled a zádumčivost, má představivost si ihned vzpomněla jak takový pohled vypadá. Vidím jej totiž téměř denně. A možná právě proto mě kůřátko tolik zasáhlo.
Z neskutečné deprese mě ale nakonec vytáhly mamčiny povidlové buchty. Cukr rozlil alespoň trochu radosti do mých slzami nahořkých žil. Také můj obvyklý způsob zbavování se deprese zafungoval- stačilo vzít tužku a smutek byl pryč. Akorát nevím, co budu dělat v příštích dnech, budu-li se snažit splnit všechny své povinnosti a přečíst zbylé knihy, které jsou k mé velké radosti Kuřeti podobné.
Tohle studium mi přinejmenším zničí optimismus. spálenina dnes vypadá jako jižní Amerika spojující se s Afrikou. A zmenšila se, jo!

Další chladný den

3. prosince 2010 v 23:45 | Dubious cat
Konečně jsem se zase dočkala pátku!Pátek byl odjakživa mým nejoblíbenějším dnem, jelikož je vlastně takovým milým předskokanem dvou krásných dnů volna. Od 20. září tohoto roku je ale dnem ještě radostnějším, jelikož je celý volný a co více- volno trvá až do úterního rána! Mám zkrátka krásný život. Dnes jsem ale musela vstávat poněkud dříve než obvykle, protože jsem nebyla doma sama. Moje drahá máti je jaksi bez hlasu a bratr bohužel také začíná víkend dříve. Jelikož máma ve svém stavu chodit ven nemůže a můj bratr se cítil příliš nemocen na to, aby mohl jít na nákup, zbyla tato milá povinnost na mě. Jako obvykle.

měla bych se pojistit proti studiu

2. prosince 2010 v 22:25 | Dubious cat
Dnešní den bych mohla vyhlásit za jeden z nejhorších dnů mého studijního života, tedy v tomto roce tedy určitě! Začalo to, sice předpokládaným ,ale i tak nepříjemným půlhodinovým zpožděním. Zvláště pak, když obvykle rychlý rychlík, stavící pouze v Chlumci, nevím proč zastavoval i na místech, která znám pouze z vyprávění.(Dobšice, Sány...) Strašná ztráta času! naštěstí i Angie, moje spolužačka, měla též maličké zpoždění a počkala na mne na nádraží. Dnešní den jsme si totiž vyhlásily za den čertů, ale bylo ještě potřeba vyřídit to hlavní- sehnat rohy! V našem městě zapadlém v bílém prachu totiž nic takového nevedou, a to už je co říct, obvykle je kýč všude kam se podívám.

Milý deníčku..I

1. prosince 2010 v 22:55 | Dubious cat
Vážení přátelé! Jelikož si naše milá Nela vymyslela další zajímavý úkol na Tvůrčí psaní, budu vás obtěžovat extraktem ze svého života po celé 3 týdny. To jste rádi že? Redaktoři Blesku, nažerte se:)

Písmenka na padlých stromech

1. prosince 2010 v 19:09 | Dubious cat
Již za dob slávy staré Egyptské říše vznikala díla, která by se dala považovat za beletrii. Středoškoláci jistě ví, že mám na mysli zápisky jakéhosi Sinuheta, které se staly inspirací pro slavný román M.Waltariho,ale od té doby bylo vyryto, napsáno, převyprávěno a vytisknuto takové množství knih, že by je snad člověk za celý svůj život nemohl ani spočítat. V dnešní době má totiž spisovatelské ambice téměř každý(i já) a přiznejme si, že stromy umírají i kvůli těm nejnetalentovanějším autorům. Koneckonců, televizní obrazovka také skousne ledacos. Ale to už je kapitola sama pro sebe.

Ti, kteří můj blog již nějakou dobu navštěvují a prokazují schopnost číst, vědí, že studuji literaturu. Ke knihám jsem totiž měla již od mladých a nevinných let velice dobrý vztah. Nepotřebovala jsem být pořád venku a hrát si s kamarády, mě stačilo vzít knihu a číst a číst, užívat si jiného světa. Nedokázala bych vyjmenovat, co všechno jsem kdy vlastně četla- po své matce jsem totiž zdědila schopnost číst rychle a hodně.
Teď už jsem ale velká a díky časovému nedostatku musím nad četbou knihy více přemýšlet. Problém je totiž v tom, že již od základní školy mě učitelé nutili číst jimi doporučené knihy. Ve čtvrté třídě jsem byla nucena číst Babičku, v deváté například Prima sezonu od Škvoreckého. Obě knihy mi způsobily neskutečné trauma.
Když jsem teď měla Babičku číst kvůli semináři z české literatury 19.století, vzpomněla jsem si na to hrozné období a byla schopna přečíst jen 25 stránek. A že já obvykle přežiji dost! Vážně by mě zajímalo, podle čeho se vybírají díla, která mučí již několik generací studentů. Oni si to možná ti lidé neuvědomují,ale povinná četba může člověka pořádně otrávit. Díky povinné četbě na maturitu jsem zjistila, že jsem za své pubertální období přečetla velmi málo ze současné literatury. Samozřejmě, Harry Potter, knihy Dana Browna či pochybné fantasy Deltora mne též neminulo, ale když se mě pak někdo zeptal, co ráda čtu, zjistila jsem, že mohu jen těžko odpovědět. Nikdo mi totiž toho Shakespeara, Wildea, Huga a jim podobné nevěřil. aAe já je opravdu miluji!

Jakmile jsem složila maturitní zkoušku, hned jsem vymýšlela, co číst pro přijímací zkoušky. Hlásila jsem se totiž i na francouzskou filologii a já až pozdě zjistila, že jsem těch Francouzů, tedy alespoň školně uznávaných, moc nečetla. V krizi jsem prolézala naší domácí knihovnu, která je díky mé matce poměrně obsáhlá, a tipovala podle jmen národnost autorů. Byl to boj, ani tak nadějná jména jako Daphné DuMaurier či Gilbert Adair mi nemohla pomoci, jedná se totiž překvapivě o Angličany. Ale pak, ve sbírce matčiných sci-fi , thrillerů a co já vím,jsme objevila velmi nenápadného autora- Bernarda Werbera. Halelujah- je to Francouz! šťastně jsem šestisetstránkovou knihu s názvem Tanatonauti otevřela. Zprvu jsem se té tloušťky bála, do přijímaček mi zbývaly pouze čtyři dny, ale dnes mohu říct, že i když jsem se na filologii nedostala, podat tam přihlášku bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Bez toho by mne totiž asi nikdy nenapadlo přečíst dílo, které je naprosto geniální,úžasné, zkrátka poutavější než Šifra mistra Leonarda. Díky této knize jsem zažila to, co se mi již delší dobu nestalo- nemohla jsem přestat číst.
Když jsem byla ve třeťáku 2 týdny v Cambridge na jazykovém kurzu, jistý Rakušan Jacob velmi zapáleně mluvil o knize, ve které se lidé naučili cestovat smrtí a dokonce si do světa mrtvých dovolili dávat reklamy. Jeho vyprávění mi přišlo zajímavé, ale až potom, co jsem tu knihu začala číst, mluvil totiž o Tanatonautech, jsem to pochopila. Chtěla bych jej ještě někdy potkat a říct mu. Měls pravdu, je to ta nejlepší kniha,co jsem kdy četla! Jenže já jej asi nepotkám a tak to mohu říct alespoň vám.

Vyprávět vám o čem to je by mi nepřišlo vhodné, jelikož byste přišli o to krásné napětí a touhu číst víc a víc, ale věřte mi , že i když zrovna nemáte rádi téma smrti, Francouze, knihy co odkazují na jiné knihy..- Tohle vás zkrátka zaujme. Stejně tak, jako dokázal Dan Brown své čtenáře přesvědčit o svém výkladu příběhu Ježíše a Máří Magdaleny, Werber umí dokonale popsat svou představu místa, kam přichází lidské duše po smrti. A navíc to umí podložit duchovními díly, která si nikdo nedovede zpochybnit. Ale teď už opravdu více neprozradím, jelikož i virtuální písmenka kazí oči .....

Mrazuvzdorná zima a Gargantua

30. listopadu 2010 v 22:42 | Dubious cat
Před hodinou jsem přijela domů ze školy (ano, opravdu domů, jelikož zítra musím jet na alergologii, tudíž jsem byla nucena dát Hradci pá pá už dnes) Teda řeknu vám, tam je fakt zima!
I když.. Nedávno jsem si povídala se svým ruským kamarádem a on mi vyprávěl o ruských zimách. To pak musím uznat že - 40 je poněkud mrazivější mráz než -10 .A pak se nemůžeme divit, že se sem Rusové jezdí ohřát :) I když já osobně bych, když už, jela někam, kde se teplota pohybuje v plusových hodnotách.

Cestu do školy jsem se donutila "zpříjemnit" četbou knihy Gargantua a Pentagruel. Minimálně vy, lidé střední školou povinní, si jistě toto dílo vybavujete. Má něco kolem 2000 stránek(ne, opravdu jsem se nepřepsala, jsou tam tři nuly) a radím vám dobře- nikdy to nečtěte!
Náhodou jsem seděla ve vlaku se svojí kamarádkou, která též studuje na UHK,ale jiný obor. Zeptala se mě, o čem ta kniha vlastně je. Tak jsem ji odpověděla- o hovně. Možná si říkáte, že jsem takhle navečer příliš sprostá a neoceňuji skvost francouzské literatury, ale jak jinak byste shrnuli toto?
: ,, Nuže," pravil Grandgousier, ,, který prostředek pokládáš za nejlepší?"
,, Už jsem byl u toho," odpověděl Gargantua, ,,a hned zvíte vůbec tu autem. Vytíral jsem si ji senem, slámou, koudelí,chlupy,vlnou, papírem. Ale : Na zadnici mnoho hoven vždycky zůstane, papíru-li jen na vytření dostane."
,,Cože," pravil Grandgousier, ,,můj kujónku, to sis asi přihnul, že už začínáš rýmovat,"
,,Ó ano," odvětil Gargantua, ,,králi můj, zrýmuji, co se dá, až si ze samého rýmování někdy ulovím rýmu. Poslyšte, co radí náš záchod svým návštěvníkům : Posraný,zasraný, prskavko, chlístavko,tvá raketa ven do světa se rozlétá na nás. Podesraný,podělaný,poflákaný, aby tě vzal ďas, pak-li veškery ty svoje díry i mezery nevytřeš si včas! ..... ( F. Rabelais, Gargantua a Pentagruel, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1962,str.55)

Co tomu říkáte? Moje mozkové buňky nestačejí vypípávat. A to jste nečetli, jak jsou ženy nevěrné jen tehdy, jsou-li bezpečně těhotné se svým mužem, že těhotenství Gargantuovi matky trvalo 11 měsíců, porodila jej tak, že se přežrala škvarky, málem si rozrhla střeva(...) a poté porodila uchem.. Grandgousier ji před "porodem" uklidňoval, že si hned jak porodí udělají další a ona mu na to řekla, že kdyby si uřízl svůj úd, bylo by nejlíp.. on si nechal přinést nůž..Ale nebojte se, žena se chtěla i nadále oddávat tulivým orgiím, takže úd byl zachráňěn, tedy alespoň ten králův.....

No, je to opravdu chutné dílo, pravý středověk. Raději změním téma, respektive vrátím se k tomu mrazu. Jak je asi na Alfě Centauri? Slyšela jsem, že tam také sněží. A jelikož mám Malé Chlupaté Stvoření ráda, a nechci jej nechat umrznout, ušila jsem mu malý zimní obleček.
Je stvořen z těch nejjemnějších materiálů, které jsou k sobě přišity patchworkovou metodou. Jelikož si Malé Stvoření zaslouží něco, co nikdo jiný nemá, je vše ušito pomocí vlasů slečny se zrzavými vlasy. Ona sama mi je pro Stvořeníčko vydala a navrhla hvězdné knoflíky.
Nebudu vás dále napínat, zde jest superzimní obleček pro zimní čas na Alfě Centauri:
obleček









P.S: Nevím jak hluboce vás to zaujalo, ale jestli vás zajímá, co nakonec Gargantua považuje za nejlepší prostředek pro.. ehm,. hygienu, pak je to housátko.

Neumím psát domácí úkoly

29. listopadu 2010 v 20:05 | Dubious cat
Moji blogoví přátelé!

Přišel čas, abych se přiznala k jedné věci. Na mé současné škole mě vlastně opravdu baví jen jediný předmět, tedy Tvůrčí psaní, ale bohužel díky své rozdělené osobnosti ani zde patrně nebudu nikdy excelovat. Hned vám řeknu proč!
Již od dob školy základní jsem se naučila jednu věc- nikdy nepsat domácí úkoly doma, a pokud možno tak vůbec. Bohužel ,zrovna hodiny tvůrčího psaní si domácí cvičení přímo žádají. Automatické texty za 14 dní jsem napsala ve větším množství ve 2 dnech, šílenou historku o vesmírných lidech a kočce Alžběte (čili cluster) raději nechala ve školní podobě a k rodokmenu, který jsme měli mít už někdy před měsícem jsem se dokopala až včera. A vůbec mi to nešlo! Jediná Péťa ví o jakou zhovadilost jde. Zítra jdu zase po dlouhé době na seminář(nějak se mi jej povedlo už 3 týdny nemít) a hádejte co- nemám úkol! Takže jej napíši teď a tady.

úkol: napsat popis osoby se zaměřením se na jednu věc, která nás na ní zaujala

Čtyři roky jsem navštěvovala gymnázium, jehož ředitel, odborník přes marketing a managment, je poněkud zajímavou postavou. V čem je tak zajímavý,ptáte se? Vlastně v ničem, to jenom má mysl se zabývá blbostmi a hledá na každém člověku nějakou zvláštnost.
Panu řediteli jsem přezdívala "Ještěrkáč". Ne že by snad uměl ovládat ještěrku nákladní, či nějaké pěstoval, tedy alespoň na rozlučkovém večírku se mi svěřil pouze se dvěma kočkami, ani je snad neměl nijak rád- mě prostě ještěrku připomínal. Možná za to může tvar jeho hlavy, která je trošku protáhlejší směrem dopředu a díky věku, který označuje zralého, ne-li přezrálého muže, je již poněkud málo pokryta hustými vlasy. Na čele má vrásky, které při použití velkého množství fantazie, mohou pozorovateli vzdáleně připomínat 3D šupinky na ještěrčí hlavě.  V Jeho očích se zase odrážela mazaná liška, ale ať si říká kdo chce, co chce, ze 70% je ještěrka.  Nejvíce jako ještěrka vypadá, když se usměje.  Ať už jenom pohne usmívacími svaly, či  pootevře ústa, je tam. Ještěrka. Zdatnější pozorovatelé si také všimnou, že má mezi předními zuby nepatrně větší mezírku, než u těch ostatních. Když zaměříte svojí pozornost na jeho jazyk, jeho kmitání vás musí v ředitelově ještěrkosti jedině usvědčit. ....

Státní i nestátní komedie s nostalgickými prvky

28. listopadu 2010 v 19:50 | Dubious cat
Maturita.. Ach to už je dávno! Tedy vlastně, ani ne rok, ale ve vesmírném čase je to prakticky jedno. Možná si říkáte, že se Dubious cat úplně zbláznila, když na konci listopadu řeší cosi, co se jí už netýká, ale ne- nezbláznila jsem se. Jen jsem si vzpomněla na jedno nervyberoucí období, které začínalo právě touto dobou...
Že bych vám chtěla vykládat, jak jsem se již začínala učit? Ale prosím vás! Tomu by nevěřil opravdu nikdo!
Na mé mysli se objevila vzpomínka na historicky první( a patrně i poslední) školní Vánoční akademii!
Nerada se k tomu přiznávám, ale stává se mi v různých společenstvech, že jsem vždycky tou, která vše oddře. Nebylo tomu jinak i s Vánoční akademií. " Studenti, vymyslete si něco, co na akademii předvedete!" říkali učitelé nadšeně. Když odešli, ve třídě se rozléhalo " Kačko, vymysli něco!"

A tak jsem něco vymyslela. Nebudu vás zatěžovat humorně smutnou historkou o nácviku akademie, tu si ostatně můžete přečíst v mé maturitní slohovce ( ha ha ha ,já vím,že jsem vtipná). Snad jen ve zkratce- Mí drazí spolužáci si vše uměli dobře zařídit. Slíbila jsem, že něco vymyslím pod podmínkou, že to bude vše, co pro to udělám. A jak to dopadlo? Napsala jsem scénář, hledala "herce", stala se režisérkou, kostymérkou a nakonec i představitelkou hlavní role. ( Všichni chtěli hrát, ale jen pod podmínkou, že nebudou mluvit) Já, dívka absolutně netalentovaná. Naštěstí mne v tom jedna z mých nejlepších kamarádek nenechala a vzala roli hlavní č.2. ( a potom jsme se vyměnily, jelikož se na tu první hodila víc) Takže se nakonec všechny role obsadily a my mohli zkoušet.
Ze zkoušek uvedu dva "vtipné" momenty: student č.1, jak si později budete moci přečíst, v jedné scéně padá na zem. Když jsme scénu zkoušeli poprvé, mí spolužáci po mém pádu málem zavolali záchranku! Nečetli totiž scénář až do konce,(blbci) Později je mé pády začaly opravdu bavit, takže pořád něco kazili. Na mých bocích se občas objevila modrofialová místa, což mi připomíná, že bych mohla budoucím hercům dát malou užitečnou radu- než začnete padat, vyndejte si z kapes klíče!
Moment č.2 : spolužačka, představující Julii, projevila schopnost prezentace Shakespearova díla ve stylu umučení sv. Šebestiána z dobře známého Slunce sena. No to byste museli slyšet!( Romeo, Romeo..)Nakonec se z minihry, jenž sice měla být vtipná, stalo neskutečné absurdní drama.

Ani na prknech co znamenají svět, neproběhlo nic tak, jak mělo. Moje kamarádka neuměla text, nepřišly dívky, které měly držet titulky( je tam totiž část v ruském jazyce) a někteří herci se na svou premiéru příliš radostně netvářili. Za dívky jsem rychle našla náhradu v podobě dvou druháků a doufala, že už bude vše probíhat, tak jak má. Pletla jsem se. Nejdříve přišel chlapec s titulky do úplně jiné scény,čímž osazenstvo docela rozhodil, a později, když už měl přijít- nepřišel. Objevil se až na konci textu, čímž diváky dostal do kolen.
když konečně přišla chvíle mého pádu, připadala jsem si lehká a šťastná.Je konec! ale zase chyba. Najednou mne totiž někdo chytil za ruce a začal mne táhnout přes celé pódium. Zmatená jako veverka jsem se začala lehce bránit, ale pak na mne začal ten někdo, tedy můj spolužák,pokřikovat, že toho mám nechat. Ti mršáci spolužáci se na mě totiž normálně sprostě domluvili!!:)
A teď už k samotné,veleúspěšné minihře, jenž stála hlavu mého vlastnoručně ušitého králíka. (Až zjistím, kdo ji urval, pošlu na něj ohnivého psa!)

šerprálovna

23. listopadu 2010 v 21:52 | Dubious cat
Jak se nejlépe ulít ze školy, aby vám za to někdo ještě poděkoval? Stačí být z učitelské rodiny. V našem nejmenovaném městě se dnes v divadle konalo vítání prvňáčků. Aby z toho děti taky něco měly, tedy kromě traumatu, "přijel" do města král Jiří Jagellonský se svojí manželkou Kunhutou. Jelikož jejich kosti škola nevlastní, museli být dublováni živými neherci. Vyhrála jsem Kunhutu!

Zpočátku to vypadalo, že spíše než perfektně oficiální program zažijí prkna, co znamenají svět, novou comedii del'arte. Pánové král a ceremoniář totiž neuměli text, při zkoušce se smáli a má drahá paní matka byla téměř na nervy. Kunhuta byla samozřejmě úžasná pořád, jak jinak.

Člověk si říká- vždyť jsou to jenom děti, těm bude jedno, jestli má král džíny a neví, co chce říct, ale opak je pravdou. Děti jsou tvorové velice inteligentní a všímaví, řekla bych skoro až roztomilí.
Když jsem ve třeťáku byla na praxi v Domě dětí a mládeže (kde již 2 roky pracuji), ocitla jsem se na výtvarné minisoutěži. Organizátorky mi řekly, abych také něčím přispěla za naší školu, a tak jsem vzala štětec a na dřevěnou desku malovala našeho, již několik stovek let mrtvého, krále a jeho město. Kolem mě se utvořila skupinka malých dětí a sledovaly každý můj pohyb. Jelikož jsem chtěla být khool , malovala jsem černobíle. Toho si všiml jeden chlapeček a prohlásil:" Jééé to je kráásný! Ale proč je to černobílý?" Než jsem mu stačila odpovědět, ozvala se jedna malá slečna. " Ty seš blbej, dřív bylo všechno černobílý!!" No není to roztomilá logika?

Ale zpět ke Kunhutě, které měla shodou okolností před 4 dny výročí smrti. Narodila se 18.11 a zemřela 19.11, v 26 letech, tedy ne příliš stará. Tento fakt zaujal jednoho chlapečka, kterému nešlo do hlavy, jakto že umřela hned druhý den a měla s Jiříkem asi 6 dětí. Opět roztomilé dětské uvažování. Jenže tímto nekončí. Jak je může přivítat někdo,kdo už umřel? Děti zkrátka neoblbnete.
Zvláště pak, když krále hraje strýček jedné z prvňaček a dítě vašich známých. To pak máte hodně co vysvětlovat.

Divadlo bylo plné k prasknutí, světla svítila tak ,že vše přesvítila a děcka vzrušeně štěbetala. Moje úloha byla velice jednoduchá. Kralovat a šerpovat děti, které následně král pasoval na rytíře a šlechtičny 1. třídy. Myslím, že se nám to podařilo skoro až perfektně. Šaty mi byly poněkud velké, takže jsem si je upravovala zavíracími špendlíky, které se samozřejmě jako na potvoru rozevřely asi v půlce šerpování. Mělo to krásný ztlušťovací efekt. Vypadala jsme jako těhotná jeptiška.
Poté mi král přišlápl ty šíleně dlouhé šaty ,ale naštěstí jsem se pádu vyhla, i když byl,díky podpatkům, zcela pravděpodobný.
Vážení přátelé, jdu se odebrat do své měkoučké rakve a sledovat nestředověký seriál. Jako omluvenku poskytuji obrázky, pro zasmání.
kunhuta
kunhuta
( Nejsem tak tlustá,to ty šaty!:))

Mírumilovné důvody k rozchodu

20. listopadu 2010 v 20:02 | Dubious cat
Znáte hru Time's up a jí podobné ,které jsou založeny na všeobecném přehledu jejích hráčů? Hrajete ji? A kolik lidí při tom zemře?

Pro vás, kdo tuto hru neznáte ji stručně popíši. Hraje 4-12 hráčů vždy se 40 kartičkami, na kterých jsou uvedena jména nějakých známých osobností. Jedná se o herce, zpěváky, režiséry, malíře, sportovce(fuj) ale i o fiktivní osoby či příšery. Hráči hrají ve dvojicích a vždy jeden ze dvojice musí danou osobu popsat. Má na to 30 vteřin a jeho cílem je, aby za tuto dobu se svým partnerem nasbíral co nejvíce. Hra má celkem 3 kola- v prvním se osoba popisuje, v druhém charakterizuje pouze jedním slovem a ve třetím se pantomimicky ztvární. Zní to dobře,inteligentně a nekonfliktně, že? Ale opak je pravdou. Tedy alespoň ne u nás.

Hru hrajeme od léta a je velice zajímavé sledovat chování jejích účastníků. Vytahujeme ji téměř vždy, když přijedou naši příbuzní z hlavního města, tedy moje teta, strýc, bratranec a sestřenice. Pražská větev je výhrychtivá a bere hraní příliš vážně, takže to v praxi vypadá tak, že pokud hraje strýc s tetou ve dvojici, vypadá to na rozvod. Pokud hraje bratranec s jedním ze svých rodičů, hádají se tak ,že spolu pak nemluví (když prohrají). Vznikají různé generační spory typu: " Jak můžu vědět, kdo je nějakej Joey Tribianni, když na ty debilní americký sitcomy nekoukám, to 'sem nemohl vědět" či " A proč bych měl vědět, že je Jidáš Iškariotský, to nikdo neví! atd. Tato slova patří mému strýci, který nemůže pochopit, že to, že o tom nikdy neslyšel neznamená, že to není důležité či známé. ( Jakej Landa, toho zpěváka nikdo nezná!) Ale já také neznala Matu Hari či nějakého Pelého nebo nedejbože Sergeje Bubku! Ale umím to rozdýchat.
Pokud vás také již napadlo, že s kritickými lidmi by se prostě nemělo hrát a vše bude vyřešeno,musím uvést svůj zajímavý postřeh. Vždy se někdo promění v prudiče.
Můj bratr s bratrancem mají svojí osvědčenou herní strategii. Když se jim nedaří,rozhodí mou sestřenici tím, že jí začnou něco vyčítat nebo rovnou začnou s nadávkami. Ta se brzy urazí a odmítá hrátdál. Abyste tomu rozuměli, já a moje sestřenice jsme společně, jako nejmladší hráči, neporazitelné. ( To je nespravedlivý, máte ještě dobrou paměť, vy svině, si všechno pamatujete!" říkají osoby o 2 a 6 let starší)
Dnes jsme zase hráli. Tentokrát se k nám ale přidala i bratrova přítelkyně. Málem se rozešli. Můj bratr se převtělil do role výhrylačného prudiče,ale bohužel, jeho slečna není na jména příliš sběhlá. A navíc, nesnáší Cimrmana. Zatímco já se sestřenkou jsme je rozdrtily velmi brutálně, a to jsme se u toho stihly mlátit lahví od Coca coly (fakt zábava), můj bratr drtil ubohou slečnu svými výčitkami. Druhou hru jsem tedy se slečnou hrála já a byla to snad naše historicky první mírumilovná hra (když nepočítám bratrovi kecy okolo) Sice jsme prohrály, ale zvýšila jsem její výkonnost o polovinu. Takže mě neporazíš, batmane! :) Myslíte si, že je možná dát dohromady minimálně 4 osoby, které netouží vyhrát, ale zjistit jak na tom jsou se znalostmi?Já se obávám,že nikoliv.

komplexní B

13. listopadu 2010 v 21:51 | Dubious cat
a

Chtěla bych se pokusit o zcela duchaplný článek, ale asi toho dnes nejsem schopná. Proč? Protože mám krátké vlasy. Cítím se tak lehká, až mě z toho bolí hlava. Grrrr.

Po týdnu strachu, že moje malá kočička umře mám pro sebe konečně dobré zprávy- brzy mi asi přibudou další škrábance. Ale to předbíhám.

Dovolte abych vám tedy představila tu, o které je řeč- jmenuje se Alžběta, ale nikdo ji neřekne jinak než degradujícím oslovením "Pucek".
Je to britská modrá kočka- pravá aristokratka čili nefalšovaně zdegenerované dítě.
Občas jí říkám Dítě, jelikož se tak opravdu chová. Zvláště v noci, když zhasnu, mne k sobě srdceryvně volá "Vrrrauuu vraauu mammííí" A já jdu. Vy byste snad nechali svého miláčka trpět samotného?
Zvláště pak, když máte ještě jednu kočku, obyčejnou desetiletou micinu ze Slovenska s velmi narušenou osobností. Alžbětu nenávidí. Mě miluje. (Nebo možná spíše můj pokoj, mou postel, mou alergii)

Bětuška je postižená- je úplně blbá,neumí moc chodit a zasekla se v dětském období. Pořád spí, je zádumčivá, ale taky rozmazlená. Miluje jídlo. Když ochutná něco nového či obzvláště chutného, roztřese se a musí si z toho odpočinout. Ne, není v celém vesmíru divnější kočky. Možná proto ji tak miluji. Je jediným tvorem kočičího vzezření, kterého snese každý antikočičista. Má úžasné oči, hebký kožíšek. Vždycky když se na ní podívám jak sedí v košíku ( má příliš velké mezery mezi obratli, takže si může lehnout na záda, packy má na bříšku a zadní nožičky roztažené jako pornomodelka) představím si, že má na zádech netopýří křídla. Byla by dokonalý démon!
A právě tento démon je v ohrožení života. Dozvěděla jsem se totiž, že všichni její příbuzní to už mají za sebou. (Na tom by nebylo nic tak znepokujícího, když vezmeme v úvahu, že se většina z nich setkala s autem) Bětka drasticky zhubla (má 2,5 kila), byla zádumčivá ještě více než obvykle, nebyla schopná ani seskočit z nízkého schůdku,.. Bála jsem se. Už jednou mi málem pošla, když se nacpávala kuřecím masem. Naštěstí nás napadlo ji začít krmit vitamíny typu B. Bere je už tři dny a vypadá relativně "normálně". Ale kdybyste viděli, co to dá práce do ní tu malou sladkou pilulku dostat!
To se najednou promění v energetického tvora. A včera se dokonce naučila i vrčet( nebo něco na ten způsob)! Možná mi to má za zlé, ale já ji umřít nenechám. Raději budu vypadat jako emař, než abych ji nechala následovat své příbuzné. Naštěstí má Pucíček krátkou paměť, takže stačí nakrájet pár kousíčků špeku a sebrat všechnu odvahu. Je to totiž kočka, které podáte ruku a ona vám ukousne prst!(Samozřejmě nechtěně, je blbá)

A zde pár roztomilých obrázků ze života královny Alžběty:

1
































Když byla ještě malé Běťátko...

3


2
























sladké kotě
































Ten zvuk nechtějte identifikovat :)
4






























Pomoc Alien!

5
6
7

Znásilnění dokončeno!

11. listopadu 2010 v 20:21 | Dubious cat
ANO! Streptokočkomilové radujte se- Karla byla v míru doznásilněna !

Konečně, konečně jsem práci úspěšně dokončila a můžu se zase věnovat svému milovanému blogu! (Tedy až přečtu těch 100 knih a napíšu seminárku na grafémiku, ale i tak. konečně!)

Zase jsem se pokusila přetransformovat blogový design- pokud jste se již lekli, pak musím dodat malou poznámečku pod čarou- ještě není zcela dokončen. Strávila jsem pomalu celou půlku světluščího života pokoušením se vytvořit "klikací obrázkovou mapu". Ti bystřejší z vás již zpozorovali, že jsem byla neúspěšná. U všech flekatých králíků!

Ano, můj blog je teď růžový- i když, já bych to raději nazvala lososoidní. Ne, nebojte se, neobarvila jsem se na platinovou blond, jako má Lady Gaga ( respektive měla, mňau) , jen jsem dostala menší depresi.

Můj bloček má barvu růže
depresinka za to může.
Karla neobtěžuje mě již více
zapalte ji prosím svíce!

Brzy zase budu tvořit,
skrze články drsně mořit
svými verši způsobovat záchvat smíchu
tak nakopněte prosím mojí pýchu!

brzy napíši novou báseň
o tom, jak otekla mi dáseň
streptokočky měly hody,
teď jsou tlusté-nevýjdou už ani schody!
reklama

o 7 stran blíže k zápočtu

10. listopadu 2010 v 19:52 | Dubious cat
Zkouškové a 17.listopad se hypergalakticky blíží, stihnu to všechno? Adoptujete streptokočky?

Moje činnost na blogu byla v posledních dnech omezena kvůli procesu znásilňování Karly od Boženy Němcové. Naštěstí k ukončení práce mi chybí už jen jedna strana!
Modlím se, aby to prošlo a náš milý Wikipedia neměl slov. Řeknu vám, můj mozek se cítí ublížen. Dokonce se mi ta povídka už začala líbit! Konec světa? Ne, pouze obranný mechanismus, vzpomínáte na Sapfo?

A mimochodem- kolik kosmických minut jsem asi ztratila nad hledáním informací o biedermeieru v české literatuře, kolik knih jsem četla a prolistovala a často našla jednu blbou větu, a víte co?
Kam se podívám, tam čtu o biedermeieru. Týden po referátu.

Náhoda? Možná, ale co říkáte na tohle- 7 napsaných stránek o Karle, málo zdrojů. Chybí mi už jen poslední strana, otevřu jednu knížku téměř na konci a co nevidím- Karla, obrázek z okolí Domažlického -rozbor. U všech oholených streptokoček, to si ze mě někdo pěkně dělá srandu!
Asi zase změním design,jo!

A jeden reklamní slogan:

Streptokočku, tu musíte mít!
Nechat ji na svém blogu vesele žít.
Krmit ji steaky z obludných zpěvaček,
popřípaně upécti hnisový koláček.

Na každém vesmírném bločku
chci najít malou streptokočku!
Jsou malé, jsou chlupaté
zoubky mají ostré a uši špičaté!

Vesele si mroukají -mrouky mrouk,
k svačině hodí se i malinký brouk.
V lifestylovém časopise bude o nich psáno,
a to prosím i o těch, co nemají z hůry dáno!

Adoptujte streptokočku, mršku úžasnou,
na vašem blogu ozdobou bude překrásnou!
Streptokoččí mánie ovládne vás
na milost vezme ji i ruský děda Mráz!!!
reklama
 
 

Reklama