týdenní dávka hnisu chili TT

Jak (ne)potěšit cizince aneb proč se neusmát?

11. září 2017 v 16:28 | Dubious cat
Díky mé práci a vztahu se Španělským princem se mi stává velmi často, že potkám někoho nového. Vlastně ani nemusím být v práci nebo ve společnosti svého milého, zdá se totiž, že mně stačí pouze existovat. Někdo mi celkem nedávno řekl, že vyzařuju extrémně přátelské vlny, které prostě přímo vybízí k tomu, aby mě někdo oslovil. Ale ten někdo musí být chlap, což vychází z mé osobní statistiky. Chtěla bych říct, že za to nemůžu, ale asi by to nebyla pravda. Z nějakýho důvodu to s ženskejma tak dobře neumím. A je to záhada. Vždyť (i) žena může být naprosto půvabné a zábavné stvoření! Třeba jako já! Já totiž žena jsem.

Když je čeština moc inspirativní

10. května 2017 v 17:57 | Dubious cat
Každé dva měsíce mám nové studenty, kteří jsou na úplném počátku dobrodružství za poznáním českého jazyka. Učím totiž v podstatě jen úplné začátečníky, protože "umim jazyky" a jsem tak nějak dostatečně trpělivá. Mám tuto úroveň moc ráda - jsem totiž jako chlap, který má rád nevinné slečny. Neumí vůbec nic, ale v tom je ta krása. Jsem to totiž já, ta co je to naučí. Jejich PRVNÍ. Ta, na kterou budou nejspíš hodně dlouho vzpomínat. A to je docela zodpovědnost. Někteří studenti si ale to vzpomínání normálně ulehčují! Nebo spíš nenormálně...

Den, kdy jsem poprvé použila hashtag

31. srpna 2016 v 23:09 | Dubious cat
Tak už i na mě došlo. Od prvního dne, kdy jsem na sociálních sítích zahlédla "hashtag" jsem si byla jistá, že ho nenávidím a nikdy ho nepoužiju. Neskutečně mi to lezlo na nervy. Hashtag sem, hashtag tam. Lidi asi nepochopili jeho funkci, takže se na mé zdi každý den objevují nové a nové, které odkazují na jediný příspěvek. Ale hlavně že jo to cool. Léta jsem hashtagy hejtovala, ale jelikož je používají už i mé oblíbené Papričky, které konečně existují i na twitteru a instagramu, rozhodla jsem se, že půjdu s davem. Jsem tedy ráda, že existuje hashtag, který je pro mě jako stvořený. #Ihatehastags. Fakt jo!

Jak jsem se setkala s realitou

12. srpna 2016 v 17:27 | Dubious cat
Jako Kočka Pochybná se s realitou moc často nepaktuju. Zaprvé, nerada nosím brýle, takže ji často ani nevidím, což je někdy ta lepší možnost, a za druhé, surrealita je prostě nejlepší. Jenže někdy nemám na výběr a ta mrška za mnou přiběhne. Jako v posledních dnech. I když mě za to asi náš velký šéf Standa nebude mít rád, musím to říct. Jsem stará. I když ses mě, Stando, včera snažil přesvědčit, že jsem svým věkem příliš posedlá, asi 15 minut po tom, co jsme se rozloučili, mi dal život za pravdu. Náhody neexistují.

... Protože jsem sebestředná a všechny to zajímá aneb o občance

25. července 2016 v 20:41 | Dubious cat
Kdybych neměla blog, byl by tento den strašně nezajímavý. Napsala bych asi o 30% víc z mé diplomky, ale jelikož žiju sama, neměla bych komu říct to, co můžu vklidu napsat na blog. Dneska jsem si totiž byla vyzvednout nový občanský průkaz. Ano, to je ta kartička, na níž zákonitě i modelka musí vypadat jako debil. Je to za trest. Naštěstí už jsem dost stará na to, abych ten kus plastu nemusela vytahovat při každé návštěve hospody.

spokojený život na (volné) vysoké noze

30. května 2016 v 19:04 | Dubious cat
Autoři současného tématu dost riskují - před lety jsem byla jednou z těch, kdo prosili všemocného Standu, aby zachoval téma týdne i s výběrem "nejlepších článků. Nech nám TT, Stando a my všichni budeme spokojení. Jenže velká část blogerů na tomto serveru jsou Češi. A Češi nejsou spokojení nikdy. To se ví. Věřím, že ani téma "spokojenost" neuspokojí všechny. Vlastně bych se mohla ptát jako major Terazky " Čo si ako predstavujete pod pojmom spokojený život" ?

Jsem prekariát,píšou na internetu

19. května 2016 v 17:08 | Dubious cat
"Když jsem se v 15 rozhodoval, co bu du dělat - pekařina byla jasná volba..." říkal sympatický mladý muž v jedné reklamě. Já jsem se v 15 rozhodla špatně. Vlastně vůbec, protože bylo rozhodnuto za mě. Moje ambice na nějakou střední uměleckou školu byly rozdupány střízlivým realistickým pohledem na život mých rodičů. Vystuduj gymnázium a potom se rozhodneš, říkali. Ale i potom mi bylo jasně naznačeno, že studovat umění je blbost. Co z tebe bude? Kde budeš pracovat? Nebudeš mít žádný peníze... S bakalářským titulem z médií a komunikací (= všehochuť obsahující zkoušky z literatury, lexikologie, stylistky, ortoepie, literární teorie a podobných důležitých věcí) a téměř magisterským titulem z učitelství češtiny jako cizího jazyka (= vlastně ani nevím, co to tady studuju) je moje budoucnost opravdu růžová. Jestli se nevdám za někoho fakt podporujícího (= bohatýho), tak se moje 25. narozeniny stanou ne čtvrtinou, ne třetinou, ale rovnou polovinou mého na trhu práce zbytečného života. Na internetu jsem se dneska dozvěděla, že lidi jako já jsou prekariát.

Jak být nezodpovědná

26. dubna 2016 v 23:57 | Dubious cat
Už jsem nějakej ten pátek dospělá ( víc jak 390 pátků) a tak bych asi už měla být jak se patří zodpovědná. Pravda je ale taková, že to funguje jen pokud mi doopravdy nic jiného nezbývá. I tak tu zodpovědnost stále odkládám, a tak se někdy přibližuju okraji propasti totálního vprdelibytí. Už jen to, že místo diplomky píšu blog je toho důkazem. Pravdidlo číslo jedna by tedy bylo.

Bloody sunday o den dříve

17. dubna 2016 v 12:59 | Dubious cat
Milovníci historie či rockové hudby jistě vědí, co si představit pod pojmem "Bloody Sunday". Ujišťuji vás ale, že o Severorském masakru ani o skupině U2 (neboli Bono a klid) řeč nebude.( Všichni přece víme, že jsem egoistická mrcha, která píše zásadně o sobě a osobách, které ji obdivují. Takže hlavu vzhůru, dneska smutní nebudeme!) Vlastně ani o neděli, protože ta je teprve v půlce. Takže nám zbývá ta krev.

Nejen spravedlnost je slepá

28. března 2016 v 11:23 | Dubious cat
Už od puberty není můj zrak příliš ostříží, avšak nošení brýlí bylo pro mě vždycky dost traumatizující, a tak jsem si, slovy mé matky, nechávala o světě jen vyprávět. Mně ovšem moje lehounká slepota nikdy nevadila. Právě naopak - myslím, že rozvinula mojí fantazii a zájem o impresionismus.

Upírokočka

20. března 2016 v 10:58 | Dubious cat
Včera jsem došla k mírně znepokojivému zjištění. Asi nejsem člověk. Samozřejmě, říkáte si, vždyť jsem Kočka Pochybná, jediná svého druhu, ale i kočky vykazují více známek života než já. Paradoxně jsem se ale snad nikdy necítila víc naživu. Mám podezření, že jsem nakažená twilightismem.

Kočka rozhodně není kocour v botách

13. března 2016 v 15:12 | Dubious cat
Na světě asi není člověka, který by byl tak strašlivě destruktivní vůči botám, jako já. S botama mám od malička potíže. Miluju je, ale tak nějak nemůžu najít takové, které by mi 100% seděly. Jsou jako muži. Na první pohled se do nich zamilujete a řeknete si ,že je musíte mít. Vyzkoušíte je a ještě než si je osvojíte, cítítě se v nich jako v bavlnce. No né! Já jsem konečně našla boty, které mi neubližují! Jenže pak si chlapa, totiž boty, přivedete domů a ... Je to peklo.

Horoskopy jsou kecy aneb vnitřní pseudofilozofický monolog

12. března 2016 v 14:41 | Dubious cat
Horoskopy jsou blbost. To je něco, na čem se shodne většina z nás, která denně nevysedává v čajovnách či na zádech velbloudů v orientálích zemích. Proč bychom měli věřit, že náš život ovlivňují hvězdy a planety? Že snad opravdu existuje jen dvanáct základních typů lidí, kteří se mezi sebou více či méně můžou křížit? Pochybná kočka rozhodně vždy patřila k těm, kdo dávají při slovech jako všemocný vesmír, harmonie, osud nebo boží záměr oči vsloup. A před 5 minutami vůbec nečetla, kdo že to vlastně je. Tak určitě.

Možná nuda v Brně, ale rozhodně ne v Praze

9. března 2016 v 9:12 | Dubiouscat
Nové téma týdne mi docela hraje do noty. Už delší dobu mám totiž pocit, že si se mnou ten nahoře, popřípadě dole nebo v mezipatře, já fakt nevím, kde je jeho úřad, pěkně hraje. Můj život je teď totiž všechno, jen ne nudný. Ještě před koncem roku jsem měla fakt tragické momenty, když jsem myslela, že přinejmenším už nikdy nebudu mít problémy se srdcem, protože nemůžete mít problém s něčím, co už neexistuje. A hle, moje srdce dorostlo rychleji než paznechty nezmara ( jedna z mála věcí, co si pamatuju ze středoškolské biologie. Jsem chytrá, já vím.) a dává mi o sobě vědět pokaždé, když se přiblížím k někomu, kdo je něco jako reklama na moje (post)dětské sny. Zdá se, že virus Zika není jediná věc, která je ve vzduchu. ( Nesnáším Boba Sinclaira!)

Praha není jen FF U (C) K

9. října 2013 v 17:23 | Dubious cat
Praha je krásná. Údajně má sto věží, ale já jich zatím viděla jen pár. Je to můj sen. Už od chvíle, kdy jsem si začala uvědomovat, že jednou někde budu muset studovat a žít, se moje myšlenky upínaly jejím směrem, čili kolem 50 kilometrů od mého mateřského města.
Srdce Evropy je totiž kouzelné. Ne tak kouzelné jako FF UK, kterou jsem překřtila na Hogwarts, jelikož její budovy a předměty se přemisťují a schovávají před zraky přistěhovaleckých mudlů z jiných univerzit, je prostě přitažlivé, má sex-appeal, dalo by se říct, pokud by se to ovšem dalo říct o městě. Samozřejmě se teď bavíme o Praze jako modelce z obálek časopisů, čili poněkud vylepšené photoshopem, zbavené ošklivých přilepených částí s paneláky a rozbitými chodníky lemovanými psími výkaly. V tom lepším případě. Hrdí Pražané z vesnic nechť mi odpustí, ale pro mě je Praha pouze Staré město!

Jak se dostat do téměř Příčné ulice?

7. října 2013 v 20:49 | Dubious cat
Tři roky jsem si na tomto blogu vylévala srdce z neradosti ze své existence na UHK. Udělala jsem státnice, měla promoci, získala diplom, a zjistila jsem, že mi tam napsali jinou známku z obhajoby než říkali na cestě z ní. Veškerý sentiment byl pryč. Zk---ej Hradec, znělo naším autem. To jsem ještě byla relativně plná naděje, že v Praze na UK se budu mít líp a něco se naučím. HA HA! Zdá se, že tento blog zachovám ještě další dva roky a "konečně" se pořádně okotí. Po prvním týdnu, který pro mě začal návštěvou nymburské ambulance se zánětěm ledvin, jsem rozervaná jako K. H. Mácha. Věděli jste, že FF UK jsou ve skutečnosti Bradavice?

U nás v Čechách aneb o prospěšnosti alkoholismu

22. května 2013 v 12:36 | Dubious cat
...,,Především si musíme položit jednu základní otázku. Je zde přítomný Mikula skutečně opilý?"
,,Cože?" znovu zahučela masa"
,,Nu dobrá, je opilý," připustil řečník, ,,O tom, drazí soudruzi, není pochyb. Pak tu ale vzniká jedna závažná otázka společenského rázu. Co je, abych tak řekl, příčinou toho, že je vážený člen svazu Mikula opilý?"
,,Někde slavil" odpověděla masa.
,,Omyl, milí spoluobčané, v tom to není. Původ tohoto zla musíme hledat mnohem hlouběji. Náš mikula je opilý, neboť je...nemocný.".... ( M. Bulgakov, O prospěšnosti alkoholismu,1925...1)

Také vám to něco připomíná? Ačkoliv tuto povídku psal Rus, a ještě k tomu už skoro před sto lety, mám pocit, že ji psal někdo v Čechách v tomto roce a dokonce i měsíci. Snad každý ví o čem je řeč, s naším panem prezidentem, zdá se, bude ještě sranda, a to dokonce taková, jakou jsem si ani ve snech nedokázala představit, když ho náš milý lid zvolil.

50 odstínů nudy

13. května 2013 v 20:51 | Dubious cat
Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, co by se dokázal doopravdy nudit. Tato schopnost determinovala spíše mojí sestřenici (zdravím a doufám ,že si zas ze mě budeš dělat rektum),ale jak mi život ukázal, i praktikování slovesa "nudit se" se dá naučit. Zvláště, když se něco pokoušíte učit.

Konec kybermlčení aneb několik odstavců o mém životě čili o ničem (Nikoliv o Nietzchem)

29. dubna 2013 v 21:21 | Dubious cat
Mé mlčení opět přesáhlo hranici jednoho měsíce. Hlas mého já, věčně bloudící ve vlnách internetu byl téměř násilně umlčen. Cokoliv totiž napíšu, cokoliv oživím v tomto kyberéteru, může být použito proti mně. A taky že často bývá. Kočko, proč jen nemůžeš dávat pozor na tu svojí upřímnost? Proč jen máš pocit, že máš právo psát pravdu, ať už se někomu nemusí zdát úplně objektivní? Proč jen máš potřebu svěřovat se "neznámu" se svými myšlenkami? Jediným způsobem, jak tomu zabránit je naprosté mlčení. Vydržela jsem to nezvykle dlouho, ale během té doby jsem se několikrát přistihla, že si v hlavě "blogově rozjímám". Ne, já to nevydržím! Jaké to je blaho, po více než měsící hladit tlačítka klávesnice a započnout transfer mých myšlenek do virtuálna!

Koččin vlak života

22. března 2013 v 16:41 | Dubious cat
Možná můj blog poslední měsíc budil zdání, že Kočka prodlehla klinické smrti, ale opak je pravdou. Nikdy jsem nebyla živější než jsem teď! Po mnoha omylech a zastávkách v krajích, kde slunce nesvítí jsem konečně nastoupila do toho správného vlaku, jímž se nechávám unášet. Je to vlak štěstí a lásky, který se snad nikdy nezastaví. Měl to ale sakra zpoždění!

Konec pochybností o lásce Kočky Pochybné

27. ledna 2013 v 22:49 | Dubious cat
Co je to láska?
Dlouhá léta jsem si tuto otázku kladla a dost často zpochybňovala existenci tohoto nejkrásnějšího citu. Když se totiž v mém životě náhodou objevila, působila mi akorát bolest. Nenáviděla jsem ji. Nenáviděla jsem muže, kteří mi ji způsobovali.

Své srdce jsem raději uzavřela do pomyslné skleněné Sněhurčiny rakve a nikoho k němu nepouštěla. Když se ale náhodou ozvalo, že by chtělo někomu patřit, rakev se promněnila v malinkaté ostré střepy a srdce zásáhla realita. Ta láska, o které čteš, kvůli které se zabil Romeo s Julií či Anna Karenina, neexistuje. Stejně jako Bůh, říkala ledová královna ze světa podvědomí. Neměla pravdu. Láska je totiž Bůh a jakmile jsem si uvědomila existenci jednoho, našla jsem i to druhé. Našla jsem svůj "modrý květ".

Jak je to s tou kurvou v AK aneb o nesmyslech

5. prosince 2012 v 20:31 | Dubious cat
Nemám ráda sníh. Ne že by se mi všudypřítomná bílá nelíbila, z vyhřátého pelíšku u okna se na ní docela hezky kouká, ale jako dítě slunce nemám příliš vřelý vztah k mrazu. Letos se tento můj vztah ochladil o to více, co jsem se rozhodla dát přednost hezkým dlouhým nohám díky podpatkům před vlastním bezpečím. Řeknu vám, hradecký chodníky a vlastně chodníky obecně trpí na přítomnost děr v množství větším,než je v pořádným pornofilmu...

osobnost v kočce

18. listopadu 2012 v 20:15 | Dubious cat
Tak tedy dobrý večer!
Možná se vám to bude zdát divné, že taková osobnost jako je Dubious cat má potřebu zaplácávat svůj blogový vesmír další směsicí egoistických plků o sobě, ale stejně jako v matematice, i u Dubious cat existuje vždy nejméně jedna proměnná. Proměnná z hnědovlásky přes zrzku v blondýnu, proměná z docela chytré holky na blbku a naopak, flegmatika v tragéda a v neposlední řadě z rebela v čtenářku krásné.cz...True story, bro.

Když (ne)jsem líná aneb Making of Anthony (pro Danny)

7. října 2012 v 21:50 | Dubious cat
Vážně nenávidím náš scaner, je to kazisvět!

Představte si, že strávíte 3 hodiny kreslením vašeho hudebního boha, po dlouhé době máte ze své tvorby radost, a pak- šok. Scaner, vytahující z obrázku nejtmavší barvy a skrývající ty světlé udělá z krasavce zrůdu. Jak mám, sakra, ukázat světu, že jsem stvořila něco nebezpečného? (moje slova i obrázky zabíjí! ChciVašeMozky varuje...)
Když jednou nejsem líná já něco dělat, líná technika. Obvykle jsem z výsledků scanování jen mírně rozladěná, ale tentokrát nejsem líná se naštvat. Kreslila jsem totiž pro někoho. Kreslila jsem pro dívku, se kterou jsme si splnily sen- viděly jsme tohoto muže na vlastní oči!

Totální rezignace aneb první den ve škole

25. září 2012 v 19:56 | Dubious cat
Tak už i na mě, Kočku Pochybnou nepochybně došlo. 1.září kolem mne prošlo bez sebemenšího povšimnutí, ale dnešní datum v kalendáři hovořilo jasně. Kočko, mazej do školy! Alespoň na dvě hodiny...
 
 

Reklama